Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 2896/10 ECLI:CZ:US:2011:2.US.2896.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses complaint regarding administrative court's interpretation of service contract termination date.

Numero d'incarto II.ÚS 2896/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a former police officer against the administrative court's ruling on unpaid service benefits. The court found that the lower courts correctly applied legal principles regarding the timing of the service contract's termination, which was central to the officer's claim. Since the Constitutional Court previously approved the same legal interpretation in a separate constitutional review, it deemed the current complaint unfounded and inadmissible.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Article 36(1) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms; Article 6(1) of the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms; The Constitutional Court does not act as a third instance to re-evaluate the legal reasoning of ordinary courts unless a clear violation of constitutional rights is established.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint service contract termination right to fair trial administrative court review unpaid service benefits legal interpretation inadmissible complaint

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Article 36(1) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 6(1) of the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms
Article 1 of the Constitution of the Czech Republic
Dle připojeného odůvodnění byl stěžovatel ze služebního poměru příslušníka Sboru národní bezpečnosti propuštěn v souladu s ustanovením § 100 odst.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Svobodou, advokátem se sídlem Na Jarově 2425/4, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 5 A 64/2010-73-77 ze dne 30. 7. 2010 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 97/2009-57 ze dne 3. 2. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel usiloval o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odvoláním na porušení jeho ústavně zaručených práv, jmenovitě práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Z přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se ve správním soudnictví domáhal zrušení rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru č. 6/2006 ze dne 30. 1. 2006. Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru č. 213 ze dne 23. 9. 2005, jímž došlo k zamítnutí žádosti stěžovatele ze dne 10. 2. 1998 na vyplacení peněžních a naturálních náležitostí příslušníka Policie ČR za měsíce říjen 1997 až leden 1998 v celkové částce 100.520,- Kč s tím, že v době, za kterou je požadavek uplatněn, služební poměr stěžovatele jako příslušníka Policie ČR netrval. Dle připojeného odůvodnění byl stěžovatel ze služebního poměru příslušníka Sboru národní bezpečnosti propuštěn v souladu s ustanovením § 100 odst. 1 písm. g) zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, ve znění pozdějších předpisů, ke dni 3. 7. 1990, a to na základě rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru č. 1459/1998 ze dne 31. 8. 1998 a rozhodnutí ministra vnitra České republiky ve věcech služebního poměru č. 236 ze dne 14. 5. 1999 (vydaných poté, kdy předchozí rozhodnutí ze dne 23. 5. 1990 a ze dne 31. 8. 1990 o propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka Sboru národní bezpečnosti byla zrušena rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 6 A 99/95-64 ze dne 9. 9. 1997). Řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra o propuštění stěžovatele ze služebního poměru ze dne 14. 5. 1999 bylo usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 6 A 69/99-31 ze dne 30. 11. 2001 zastaveno pro opožděnost podání žaloby.

V nyní projednávané věci, tedy ve věci vyplacení peněžních a naturálních náležitostí příslušníka Policie ČR, Městský soud v Praze nejprve rozsudkem č. j. 5 Ca 52/2006-28 ze dne 28. 1. 2009 rozhodl tak, že žalobou napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalovanému - ministru vnitra České republiky k dalšímu řízení a uložil žalovanému povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení. Toto rozhodnutí bylo na podkladě kasační stížnosti podané žalovaným posléze zrušeno napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 97/2009-57 ze dne 3. 2. 2010 a věc vrácena Městskému soudu v Praze, který po novém projednání věci, vázán ve smyslu § 110 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, právním názorem kasačního soudu, vydal napadený rozsudek č. j. 5 A 64/2010-73-77 ze dne 30. 7. 2010, jímž žalobu stěžovatele zamítl. Vycházel přitom z již zmiňovaných pravomocných rozhodnutí ministra vnitra ze dne 31. 8. 1998 a dne 14. 5. 1999 o propuštění stěžovatele ze služebního poměru, která představovala pro soud závazné řešení předběžné otázky o trvání služebního poměru. Uvedená rozhodnutí nebyla přezkumným soudním či jiným řízením dotčena a dle zjištění soudu se nejednalo ani o rozhodnutí nicotná. Na jejich základě byl stěžovatel ze služebního poměru propuštěn dnem 3. 7. 1990 a jeho služební poměr skončil dnem 3. 8. 1990, tedy v době předcházející posuzovanému období. Žádosti o přiznání peněžních či naturálních náležitostí nemohlo být proto vyhověno.

Se závěry obecných soudů stěžovatel v ústavní stížnosti projevil nesouhlas. Uvedl, že obě rozhodnutí ministra vnitra o jeho "druhém" propuštění v roce 1998 nebyla přezkoumána v důsledku odepření práva na spravedlivý proces. Usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 6 A 69/99-31 ze dne 30. 11. 2001 došlo k zastavení přezkumného řízení pro údajnou opožděnost správní žaloby, toto rozhodnutí bylo však později v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 19/2003-58 ze dne 14. 8. 2003 označeno za contra legem a porušující práva na spravedlivý proces. Nápravy prokazatelně neústavního rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2001 se již stěžovatel ovšem nedomohl. Rozhodující soudní orgán - Nejvyšší správní soud navíc nerespektoval svá vlastní rozhodnutí a účelově akcentoval předchozí ústavně nekonformní rozhodování. V rozporu s principem legitimního očekávání a principem předvídatelnosti soudních rozhodnutí označil dále stěžovatel postup obecných soudů, v souladu s nímž Městský soud v Praze při svém prvním rozhodování ve věci náležitostí příslušníka Policie ČR nepřiznal právní účinky části výroku rozhodnutí ministra vnitra o propuštění ze služebního poměru týkající se data jeho skončení, kasační soud poté přijal ve svém zrušujícím rozsudku opačný názor, který Městský soud v Praze v novém rozhodnutí zcela akceptoval. Stěžovatel zdůraznil, že nezpochybňuje samotné propuštění ze služebního poměru, nýbrž toliko okamžik jeho skončení. Rozhodnutí ministra vnitra z roku 1998 se v tomto směru vyznačuje pravou zpětnou účinností, neboť služební poměr stěžovatele podle něj skončil dne 3. 8. 1990, přičemž rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru ze dne 31. 8. 1998 mu bylo doručeno teprve dnem 8. 9. 1998. Obecné soudy měly k nepřípustné existenci pravé retroaktivity v předmětném rozhodnutí podle stěžovatele přihlédnout i bez návrhu, tím spíše pak k opakované námitce.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, jakož i posouzením obsahu odůvodnění dotčených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá rozsudek Nejvyššího správního soudu, nepřípustná.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 1843/10

ze dne 20. 7. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada je vyjádřena v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

V předmětné věci nebylo řízení skončeno shora citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, a i když je napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu z hlediska formálního pravomocný, stěžovatelův spor byl meritorně ukončen a vyřešen až v řízení po tomto rozhodnutí následujícím, kdy vyústil ve vydání v záhlaví tohoto usnesení citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze. Právě naposledy jmenovaným soudem bylo tedy definitivně rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatele, byť toto rozhodnutí vychází z právních názorů zahrnutých v rozsudku Nejvyššího správního soudu.

Pokud je ústavní stížností napadáno rozhodnutí Městského soudu v Praze, jež po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu následovalo, pak je ústavní stížnost stěžovatele sice formálně bezvadná, ale nedůvodná.

Ústavní soud podotýká, že v podstatě totožnou ústavní stížností stěžovatele, týkající se rovněž řízení o přiznání peněžních a naturálních náležitostí příslušníka Policie ČR, se Ústavní soud zabýval ve věci vedené pod

sp. zn. IV. ÚS 2895/10

. Závěry učiněné v rozhodnutí, jímž byla stížnost v tomto řízení odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, lze plně aplikovat i na projednávanou věc. Ústavní soud nemá důvod se od nich odchylovat.

Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel obecným soudům vytýká, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve vymezených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Nic takového však v konkrétní věci zjištěno nebylo.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že tato směřuje především proti tomu, jak Městský soud v Praze (a před ním Nejvyšší správní soud) posoudil podmínky, za nichž je vázán výrokem pravomocného správního rozhodnutí, jmenovitě určením časového momentu skončení služebního poměru stěžovatele stanoveného v rozhodnutí ministra vnitra o propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka Sboru národní bezpečnosti ze dne 31. 8. 1998. K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze (případně na jeho stručnou rekapitulaci v tomto usnesení), z něhož vyplývá, že obecný soud danou otázku řešil v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s jeho právním názorem (potažmo názorem Nejvyššího správního soudu), pak tím v zásadě jen polemizuje se závěry obecných soudů a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance, kteréžto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší.

V souvislosti s poukazem stěžovatele na údajnou neústavnost rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2001, kterým mu bylo znemožněno dosáhnout přezkumu rozhodnutí ministra vnitra o jeho propuštění ze služebního poměru, zejména pak jím určený okamžik skončení služebního poměru, nelze přehlédnout skutečnost, že z podnětu stěžovatele bylo rozhodnutí Vrchního soudu v Praze přezkoumáno Ústavním soudem v řízením vedeném pod

sp. zn. I. ÚS 124/02

, přičemž v usnesení ze dne 22. 10. 2002 porušení stěžovatelem namítaného práva na spravedlivý proces Ústavní soud neshledal. K tomuto závěru nedospěl, navzdory opačnému tvrzení stěžovatele, ani Nejvyšší správní soud v rozhodnutí č. j. 2 As 19/2003-58 ze dne 14. 8. 2003, neboť jím přijatý odlišný právní názor ve věci posouzení lhůty k uplatnění žaloby proti rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru příslušníka Sboru národní bezpečnosti měl toliko vyšší měrou garantovat právo na spravedlivý proces, nikoliv napravit jeho porušování ze strany Vrchního soudu v Praze. Je třeba dodat, že Ústavní soud i po vydání citovaného rozhodnutí kasačního soudu z ústavního hlediska opakovaně aproboval stran předmětné žalobní lhůty názor původně zastávaný Vrchním soudem v Praze (srov. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 261/04

ze dne 10. 2. 2005, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Jelikož tedy Ústavní soud neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout ve shora vymezené části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, ve zbývající části pak podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu