Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding property rights and fair trial in civil proceedings.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaints filed by two individuals against lower court rulings denying compensation for property restrictions. The applicants argued that courts violated their rights to fair trial and compensation by applying specific legal frameworks rather than previous ones, yet the Court found no qualified errors. Ultimately, the Court ruled that mere disagreement with lower court conclusions does not constitute a violation of fundamental rights or the right to a fair trial.
Regesto Legislator
Generato dall'IAZákon o Ústavním soudu; Ústava České republiky; Listina základních práv a svobod: Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pokud stěžovatelé pouze polemizují s závěry obecných soudů a nesouhlasí s jejich právními posudky, aniž by bylo prokázáno kvalifikované pochybení.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ F. V. a 2/ V. V., zastoupených JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem na adrese Klatovy, Vídeňská 181, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. října 2007 č. j. 12 C 66/2004-608, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2008 č. j. 18 Co 73/2008-656 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2011 č. j. 22 Cdo 1371/2009-683, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. srpna 2011, se stěžovatelé domáhali podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva, konkrétně čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 12 C 66/2004 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou podanou dne 26. února 2004 domáhali poskytnutí náhrady za omezení jejich vlastnického práva k nemovitostem v k. ú. Špičák za rok 2003 v důsledku energetických staveb, mj. stavby elektrovodu vysokého napětí 22 kW. Okresní soud žalobu na zaplacení žalovaných částek ve výši 14 800,- Kč a 110 992,- Kč zamítl. Na základě odvolání stěžovatelů Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovateli odmítl jako nepřípustné s tím, že: "Odvolací soud nepochybil, pokud na daný případ aplikoval zákon č. 222/1994 Sb. a nikoli právní úpravu předchozí (zákon č. 79/1957 Sb.), poněvadž to odpovídalo i době, kdy byla ukončena restituce jejich majetku, respektive kdy již nabyli všechny nemovitosti zatížené předmětným zákonným věcným břemenem, a zejména proto, že použití předchozí úpravy nemohlo být pro stěžovatele příznivější".
Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně popsali skutkový stav a průběh řízení před obecnými soudy a podrobili kritice napadená rozhodnutí. Podle názoru stěžovatelů v případě zákonných věcných břemen nelze zvýhodňovat osoby oprávněné z věcných břemen oproti osobám povinným z věcných břemen tím, že nebudou povinny poskytovat úplnou a spravedlivou náhradu. Stěžovatelé mají za to, že ve věci rozhodující soudy porušily jejich právo na spravedlivý proces, právo na náhradu v souvislosti s omezením vlastnického práva a právo, dle kterého může každý občan činit, co není zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Na podporu svých tvrzení odkázali stěžovatelé na nálezy Ústavního soudu vydané pod
sp. zn. III. ÚS 269/99
,
I. ÚS 137/2003
,
Pl. ÚS 41/97
,
Pl. ÚS 5/03
,
Pl. ÚS 25/04
,
I. ÚS 244/03
, IV.
ÚS 113/05 a na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") Allan Jacobsson v. Sweden.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení namítaných základních práv, neshledal. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a vydaná rozhodnutí jsou pak logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, z něhož je shora citováno a které v uvedeném rozsahu považuje Ústavní soud za ústavně konformní, v podstatě na námitky stěžovatelů obsažené i v ústavní stížnosti reagoval a vysvětlil, z jakých důvodů není dovolání stěžovatelů přípustné. Stěžovatelům byl zaručen přístup k soudu a nebylo jim jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájili. V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení právních předpisů Ústavní soud žádný náznak svévole neshledal, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pouze polemizují se závěry, které vyvodily obecné soudy a ze strany Ústavního soudu se domáhají přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru.
Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry v ústavní stížnosti citovaných rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu, neboť v důsledku odlišnosti právního základu na posuzovanou věc nedopadají.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. října 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu