Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding custody dispute where lower courts properly evaluated evidence.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a father against a regional court's custody decision. The father argued that the lower courts violated his and his daughter's rights by refusing shared custody despite both parents' ability to care for the child. The court rejected this claim, noting that it does not review factual evidence or general legality unless constitutional procedural principles are breached. Consequently, the court found the lower courts' assessment of the mother's objections and the child's best interests to be legally sound and consistent.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw on the Constitutional Court; Family Act; Listina; Convention on the Rights of the Child: The Constitutional Court does not review factual evidence or general legality of lower court decisions unless constitutional procedural principles are violated, and its refusal to grant shared custody based on reasoned findings does not constitute a violation of parental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. T. B., zastoupeného JUDr. Lenkou Faltýnovou, advokátkou se sídlem Domažlice, náměstí Míru 143, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2011, čj. 28 Co 34/2011 - 497, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného rozhodnutí, jako zasahujícího do jeho práv a práv jeho nezletilé dcery (dále "nezletilá") zaručených čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Stěžovatel tvrdí, že závěry obecných soudů nejsou v souladu se zájmy nezletilé, která má právo na výchovu oběma rodiči. Podle § 26 odst. 2 a § 50 odst. 1 zákona č. 94/1963, Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o rodině"), příslušných ustanovení Listiny, Úmluvy o právech dítěte a judikatury Ústavního soudu musí soud návrhu na svěření do střídavé péče vyhovět, pokud oba rodiče mají o výchovu zájem, jsou způsobilí o dítě pečovat; jeho potřeby tím budou lépe zajištěny a neexistují důvody mající prokazatelně negativní vliv na jeho zájem, a to i v případě, že s tím jeden z rodičů nesouhlasí. V průběhu řízení bylo jednoznačně prokázáno, že oba rodiče jsou schopni se o nezletilou všestranně postarat a péči o ni fakticky již řadu let zajišťují. Hlavním důvodem, proč soudy návrhu na svěření nezletilé do střídavé výchovy nevyhověly, byl nesouhlas její matky, jehož důvody opakovaně a účelově měnila a byl založen na iracionálních a nepřezkoumatelných důvodech. Realizovaný široký styk přitom probíhá bez námitek vůči péči stěžovatele.
II. Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 9. 2010, čj. 22 P 126/2008 - 433, byl zamítnut návrh stěžovatele na svěření nezletilé do střídavé výchovy obou rodičů a rozšířen jeho styk s ní. K jeho odvolání Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 3. 2011, čj. 28 Co 34/2011 - 497, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
III. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Proto neposuzuje celkovou zákonnost napadených rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním a nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud to současně neznamená porušení základního práva nebo svobody. Hodnocení důkazů obecnými soudy přezkoumává Ústavní soud pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména právo na spravedlivý proces.
Poté co se Ústavní soud seznámil s obsahem stěžovatelovy ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že není opodstatněná. Stěžovatel jejím prostřednictvím vyjadřuje svůj nesouhlas s právním závěrem obecných soudů v otázce splnění podmínek pro nařízení střídavé výchovy, přičemž zásah do svých shora uvedených práv a práv nezletilé spatřuje ve skutečnosti, že rozhodly v rozporu s jeho přesvědčením.
Se zřetelem ke shora uvedeným principům přezkumu Ústavního soudu bylo tak v posuzované věci jeho úkolem především posoudit, zda tím, že obecné soudy jeho návrhu na střídavou výchovu nevyhověly, neporušily jeho základní práva.
Ústavní soud přitom v minulosti opakovaně judikoval, že v rodinněprávních věcech zasahuje jen v případech skutečně extrémních, neboť posouzení, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů a zda je takový postup v souladu s jeho zájmy, jsou zásadně věcí obecných soudů. V této souvislosti uvedl, že zájem dítěte je třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice každého rodiče (
sp. zn. III. ÚS 464/04
). Současně je povinností soudu respektovat i zásadu vyjádřenou v čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle níž mají oba rodiče společnou odpovědnost za jeho výchovu a vývoj.
Ústavní soud rovněž judikoval, že jakkoli střídavá výchova předpokládá ze strany rodičů především toleranci, společnou vůli a schopnost spolu komunikovat a spolupracovat (a zejména nezapojovat dítě do vzájemných rozporů), nesmí na ni soud rezignovat už tehdy, kdy jeden z nich s ní jen "obstrukčně", resp. ničím neodůvodněně nesouhlasí; takový nesouhlas může být relevantní pouze tehdy, jak správně dovozuje stěžovatel, je-li založen na důvodech, jež jsou způsobilé intenzivním způsobem negativně zasahovat do zájmu dítěte, jak tomu je i v posuzované věci.
Z napadených rozhodnutí zřetelně vyplývá, že nesouhlas matky nezletilé nelze mít za obstrukční, respektive účelový a racionálně neodůvodněný, tak jak tomu bylo ve věci posuzované ve stěžovatelem citovaném nálezu
sp. zn. II. ÚS 1206/09
, ze dne 23. 2. 2010, ve které nebyla střídavá výchova nezletilého dítěte, ač znalcem doporučena, nařízena pouze pro nesouhlas matky, jenž nebyl racionálně odůvodněn, ve vztahu k dítěti postrádal relevanci, a tudíž se jevil jako obstrukční.
Nelze ani dovodit, jak tvrdí stěžovatel, že by jeho důvody opakovaně a účelově měnila a byl založen na iracionálních a nepřezkoumatelných důvodech. Podstatné je, jak vyplývá z podrobného odůvodnění napadených rozhodnutí, že obecné soudy hodnotily na základě konkrétních skutkových zjištění, s nimiž stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas, nejen vhodnost dosavadního výchovného prostředí a předpoklady obou rodičů, ale i jejich vzájemné vztahy a vztah nezletilé k nim. Jejich logicky odůvodněnému skutkovému závěru, že nebyl nalezen důvod pro změnu stávajícího vyhovujícího výchovného prostředí, nelze z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu ničeho vytknout.
Není důvod ani přisvědčit stěžovatelovu tvrzení, že obecné soudy přebíraly nepodložená tvrzení matky, resp. že skutkový stav je zatížen neúplností; totéž platí i o hodnocení důkazů, které provedly. Ústavní soud připomíná, že co do námitek proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů, není vzhledem k vymezení svého postavení zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, což se v posuzované věci zjevně nestalo.
Skutkové závěry ve věci stěžovatele rozhodujících obecných soudů ohledně vhodnosti střídavé výchovy jsou věcné, logicky konzistentní a adekvátně reagují nejen na aktuálně panující situaci mezi oběma rodiči, nýbrž věnují pozornost předpokládaným důsledkům této úpravy výchovného prostředí do budoucna (stěžovatelem rozporované závěry o budoucí školní docházce nezletilé).
Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatele o porušení Úmluvy o právech dítěte. Zjistil, že soudy obou stupňů zjišťovaly přání nezletilé a zohlednily je, pokud nenařídily střídavou výchovu a nevyhověly jeho návrhu, nepředstavuje tato skutečnost, s ohledem na dosud realizovaný rozsah jeho styku s ní, porušení jejího práva na péči obou rodičů.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než stěžovatelovu ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2011
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu