Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 780/11 ECLI:CZ:US:2011:4.US.780.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming fair trial rights violated by reliance on victim testimony and phone taps.

Numero d'incarto IV.ÚS 780/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the convicted defendant against lower court rulings in a criminal case. The defendant argued that his conviction relied excessively on the victim's testimony and phone interceptions without sufficient evidence balancing. The court found that the lower courts thoroughly examined the evidence, logically resolved contradictions, and adequately justified their findings regarding the victim's credibility and indirect evidence.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court will not review lower court decisions unless they result in a violation of constitutionally guaranteed rights, such as through arbitrary action or extreme interpretation contrary to justice principles.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint fair trial rights in dubio pro reo criminal procedure evidence evaluation victim testimony phone interception

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
§ 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
K nákladům řízení před Ústavním soudem je třeba uvést, že si dle ustanovení § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu tyto náklady hradí každý účastník sám.
§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu
§ 83 zákona o Ústavním soudu
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že trestním řízením v jeho věci bylo porušeno právo na spravedlivý proces a zásada in dubio pro reo, které jsou zaručeny čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl.
čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 10. srpna 2011 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jan Musila o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Marianem Francem, advokátem, AK Škroupova 10, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2009 čj. 4 T 11/2008-1224, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 8 To 66/2009, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 2010 čj. 4 Tz 4/2010-29 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 2010 čj. 4 Tdo 172/2010-96 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 4. 4. 2011 se M. B. (dále jen "obviněný", příp. "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Krajského soudu v Plzni (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 4 T 11/2008 a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení.

II. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 4 T 11/2008 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.

Dne 29. 5. 2009 uznal nalézací soud rozsudkem čj. 4 T 11/2008-1224 obviněného vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele, trestným činem nadržování a trestným činem vydírání, za což byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a trest zákazu činnosti v trvání pěti roků.

Dne 26. 8. 2009 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozhodl rozsudkem sp. zn. 8 To 66/2009 na základě odvolání obviněného a odvolání krajské státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného tak, že napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele a trestným činem vydírání, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let a trest zákazu činnosti v trvání osmi let.

Dne 26. 10. 2010 Nejvyšší soud zamítl stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti ve prospěch obviněného usnesením čj. 4 Tz 4/2010-29.

Dne 26. 10. 2010 Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného a dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného usnesením čj. 4 Tdo 172/2010-96.

III. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že trestním řízením v jeho věci bylo porušeno právo na spravedlivý proces a zásada in dubio pro reo, které jsou zaručeny čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel porušení shora uvedených práv spatřuje především ve skutečnosti, že jeho odsouzení bylo primárně postaveno na výpovědi poškozeného E. B. a odposleších telefonických hovorů. V ústavní stížnosti stěžovatel dále uvádí, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s důkazy a závěry svědčícími ve prospěch stěžovatele a nedostatečně odůvodnily rozpory, které se vyskytly mezi jednotlivými provedenými důkazy. Tím byla, dle stěžovatele, porušena zásada volného hodnocení důkazů. Stěžovatel následně uvedl další možné vysvětlení skutkového stavu, které obecné soudy nevzaly v potaz.

IV. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a není ani pravidelnou přezkumnou instancí jejich rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů přísluší Ústavnímu soudu zasahovat pouze tehdy, jestliže jejich rozhodnutí či postupy mají za následek porušení ústavně zaručených práv a svobod, např. v důsledku svévole anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 224/98

, Sb. n. a u., sv. 15, č. 98). Ve vztahu k rozhodování soudů v trestním řízení je třeba zdůraznit, že provádění důkazů a rozhodování o vině a trestu náleží především obecným soudům (srov. čl. 40 odst. 1 Listiny).

V projednávané věci má Ústavní soud za to, že shora uvedené důvody opodstatňující jeho zásah nejsou dány. Obecné soudy v předmětné věci věnovaly značnou pozornost dokazování a zjišťování skutkového stavu a obsáhle a dostatečně vyložily, na základě jakých úvah a důkazů dospěly k závěru o vině stěžovatele z trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele a trestného činu vydírání. Dále se dostatečně vypořádaly s rozpory v provedených důkazech a logicky a přesvědčivě odůvodnily své úvahy při jejich aplikaci. S odkazem na argument stěžovatele ohledně výpovědi poškozeného E. B. a odposlechů jako ojedinělých důkazů Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy též v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vyložily, proč výpověď poškozeného E. B. považovaly za přesvědčivou a doplňující řadu ostatních nepřímých důkazů svědčících v neprospěch stěžovatele.

Ústavní soud tedy uzavírá, že právo stěžovatele na spravedlivý proces, včetně zásady in dubio pro reo, nebylo porušeno v žádném z tvrzených (ani jiných) aspektů. Právní závěry, ke kterým obecné soudy v napadených rozhodnutích došly, nebyly v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními. Proto na odůvodnění napadených rozhodnutí může Ústavní soud odkázat.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

V. K nákladům řízení před Ústavním soudem je třeba uvést, že si dle ustanovení § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu tyto náklady hradí každý účastník sám. Dle § 62 odst. 4 citovaného zákona může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledku řízení uložit účastníku nebo vedlejšímu účastníku řízení, aby jinému účastníku řízení zcela nebo zčásti nahradil jeho náklady řízení; náhradu nákladů zastoupení státem upravuje ustanovení § 83 citovaného zákona. K aplikaci ustanovení § 62 odst. 4 citovaného zákona Ústavní soud neshledal s ohledem na výsledek řízení prostor; nadto k uložení povinnosti náhrady nákladů řízení přikračuje ve zcela mimořádných případech; náhradu nákladů zastoupení dle ustanovení § 83 zákona o Ústavním soudu lze přiznat pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta, což se však v projednávané věci stalo.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud návrhu nevyhověl a odmítl ho podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 10. srpna 2011

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu