Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 2079/11 ECLI:CZ:US:2011:2.US.2079.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal against non-final court decision due to lack of finality and procedural exhaustion.

Numero d'incarto II.ÚS 2079/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's request to review a regional court decision that had quashed a lower court judgment and remanded the case for further proceedings. The applicant argued the non-delivery of a letter justified an appeal, but the Court found the appealed decision was not final as the matter was returned to the first instance. Consequently, the Court ruled the appeal inadmissible because the Constitutional Court only reviews final, conclusive judgments, not those requiring further litigation.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law on the Constitutional Court § 43(1)(e); Law on the Constitutional Court § 72(3): The Constitutional Court is not competent to examine appeals against non-final court decisions that have been remanded for further proceedings, as the principle of subsidiarity requires exhaustion of all ordinary legal remedies before invoking constitutional protection.

Parole chiave

Generato dall'IA
Constitutional Court jurisdiction finality of judgment principle of subsidiarity exhaustion of remedies remand for further proceedings inadmissible appeal procedural exhaustion

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law on the Constitutional Court, § 43(1)(e)
Law on the Constitutional Court, § 72(3)

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele Ing. G. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 749/2007-193 ze dne 31. 1. 2008, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Prostřednictvím návrhu, doručenému Ústavnímu soudu dne 14. 7. 2011, nazvanému "Podání odvolání k rozsudku 57 Co 749/2007-193", stěžovatel napadal usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 749/2007-193 ze dne 31. 1. 2008 s tím, že žádá o jeho "projednání", a aby Ústavní soud "rozhodl, že nepřevzetí dopisu není důvodem k uznání odvolání L. J.". V ústavní stížnosti stěžovatel v této souvislosti poukázal na skutečnosti, které mají prokázat, že L. J. se v rozhodné době zdržoval na adrese svého trvalého bydliště R.

Z připojeného spisu Okresního soudu v Karviné (dále též "okresní soud") sp. zn. 17 C 230/98 bylo přitom zjištěno, že v řízení zahájeném u jmenovaného soudu se stěžovatel domáhal po žalovaném L. J. zaplacení částky 348.000,- Kč s příslušenstvím z titulu půjčky. Rozsudkem č. j. 17 C 230/98-64 ze dne 29. 8. 2001 okresní soud žalobě stěžovatele vyhověl a žalovaného zavázal k zaplacení žalované částky (výrok I.), co do části příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a IV.). Rozsudek nabyl právní moci dne 10. 10. 2001.

Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal žalovaný dne 18. 2. 2005 odvolání (a současně i návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, jež bylo zamítnuto usnesením okresního soudu ze dne 15. 4. 2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2005), mimo jiné s odůvodněním, že mu zásilka obsahující meritorní rozhodnutí ve věci nebyla řádně doručena, respektive nemohla nastat právní fikce doručení, neboť v rozhodné době se nezdržoval v místě svého trvalého bydliště na adrese Středová 1509, Rychvald, ale u své přítelkyně v Ostravě. Odvolání žalovaného nejprve odmítl okresní soud usnesením č. j. 17 C 230/98-137 ze dne 1. 12. 2006, jež bylo změněno usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále též "krajský soud") č. j. 57 Co 97/2007-161 ze dne 15. 6. 2007 tak, že se odvolání neodmítá (soud přisvědčil žalovanému ohledně jeho místa skutečného pobytu v době doručování rozsudku soudu prvního stupně). Krajský soud jako odvolací soud poté věc projednal a rozhodl napadeným usnesením č. j. 57 Co 749/2007-193 ze dne 31. 1. 2008, jímž rozsudek okresního soudu č. j. 17 C 230/98-64 ze dne 29. 8. 2001 v napadené části, tj. ve výrocích I. a III, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Okresní soud tedy znovu rozhodoval ve věci, přičemž rozsudkem č. j. 17 C 230/98- 262 ze dne 3. 11. 2008, ve spojení s rozsudkem krajského osudu č. j. 57 Co 175/2009-323 ze dne 23. 6. 2009, žalobě stěžovatele opět zcela vyhověl.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávané věci k takovému závěru nedospěl.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z pojmových znaků ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.

Z výše uvedených obecných mezí činnosti Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své dosavadní praxi opakovaně odmítl jako nepřípustné ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 1. vydání 2001, str. 338, nepubl. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 650/01

,

II. ÚS 1179/08

a další, dostupná in http://nalus.usoud.cz).

V nyní posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl zrušen rozsudek nalézacího soudu a věc mu vrácena k dalšímu jednání. Jelikož se tedy nejedná o konečné rozhodnutí ve věci, nelze, s ohledem na výše nastíněnou koncepci ústavního soudnictví, projednávanou ústavní stížnost přijmout jako přípustnou.

Za dané situace Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh stěžovatele, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to aniž by stěžovatele vyzýval k odstranění vad podání, neboť ani formálně bezvadný návrh by nemohl zhojit jeho neprojednatelnost.

Nad rámec odůvodnění je třeba podotknout, že věcnému projednání ústavní stížnosti by bránila i její zjevná opožděnost, a to proti všem ve věci vydaným rozhodnutím. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Jako poslední v řadě v řízení vedeném u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 17 C 230/98 byl vydán rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 175/2009-323 ze dne 23. 6. 2009, jenž byl stěžovateli doručen dne 5. 8. 2009. Byla-li ústavní stížnost podána k poštovní přepravě až dne 13. 7. 2011, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty podle výše citovaného § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2011

Stanislav Balík, v. r.

soudce zpravodaj