Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 972/11 ECLI:CZ:US:2011:3.US.972.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint as clearly unfounded regarding civil court judgment review.

Numero d'incarto III.ÚS 972/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by ČE-NOVA CZ spol. s r. o. against lower court decisions in a debt collection case. The applicant argued that general courts violated her right to a fair trial by incorrectly evaluating evidence regarding a contract for work and the statute of limitations for unjust enrichment. The court rejected these claims, ruling that it lacks jurisdiction to re-evaluate factual findings or legal interpretations made by ordinary courts.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon o Ústavním soudu § 43 odst. 2 písm. a); Ústavní soud nemá pravomoc přezkoumávat správnost nebo celkovou zákonnost rozhodnutí obecných soudů ani přehodnocovat jejich důkazy a výklad práva, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal ordinary court jurisdiction statute of limitations contract for work unjust enrichment claim fair trial rights clearly unfounded

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ČE-NOVA CZ spol. s r. o., se sídlem Praha 4, M. Pujmanové 880, zastoupené JUDr. Jiřím Holomčíkem, advokátem v Praze 6, Uralská 770/6, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 1. 2011 č. j. 28 Cdo 4812/2010-191, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2010 č. j. 29 Co 577/2009-168, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. 11. 2010 č. j. 29 Co 577/2009-188, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 6. 2009 č. j. 9 C 219/2003-139, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 25. 8. 2009 č. j. 9 C 219/2003-145, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, splňujícím formální požadavky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení částky 448.490,- Kč s příslušenstvím. V petitu je sice uvedeno, namísto v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jeho jiné rozhodnutí pod č. j. 21 Cdo 3623/2009-156, ale jedná se o zřejmou chybu. O ústavní stížnosti napadající toto rozhodnutí Nejvyššího soudu rozhodl Ústavní soud usnesením pod

sp. zn. III. ÚS 3701/10

. Z obsahu ústavní stížnosti, i z příloh nyní posuzované ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka napadá usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 1. 2011 č. j. 28 Cdo 4812/2010-191.

Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv (dále jen "Listina") a svobod a čl. 96 Ústavy ČR. Podle odůvodnění ústavní stížnosti se tak mělo stát tím, že obecné soudy prvního a druhého stupně nesprávně hodnotily provedené důkazy a nepřihlédly k naprosto jednoznačnému důkazu o existenci smlouvy o dílo. Obecné soudy, dle stěžovatelky, taktéž nesprávně posoudily otázku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v její věci. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že zcela pominul otázku uzavření smlouvy o dílo a ve svém rozhodnutí se zabýval pouze otázkou promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Nepřísluší mu proto posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost soudních rozhodnutí. Dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavnímu soudu také nepřísluší přezkoumávat obecnými soudy provedený výklad podústavního práva.

Po prostudování ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Stěžovatelka pouze opakuje námitky, které uplatnila již v předchozím řízení. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v právním závěru obecných soudů, týkající se otázky existence smlouvy o dílo a promlčení nároku na bezdůvodné obohacení. Obdobně jako v dovolacím řízení prosazuje svůj názor, že mezi ní a vedlejší účastnicí byla uzavřena smlouva o dílo, a zpochybňuje závěry o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení.

K této polemice se však již dostatečně podrobně vyjádřil Nejvyšší soud, který se v odůvodnění svého rozsudku zabýval námitkami stěžovatelky, jež zopakovala i v ústavní stížnosti. Na toto odůvodnění Ústavní soud v dalším jen odkazuje. Ohledně námitky stěžovatelky, týkající se posouzení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka požaduje na Ústavním soudu, aby přehodnotil výklad a aplikaci zákonných ustanovení v její věci. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší.

Ústavní stížnost je tedy pouze pokračováním polemiky stěžovatelky s rozhodnutími obecných soudů. Obecné soudy ve věci stěžovatelky rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje s jejich závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv, jichž se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu