Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 3549/10 ECLI:CZ:US:2011:2.US.3549.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process due to errors in arbitration award and enforcement notice details.

Numero d'incarto II.ÚS 3549/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a Vietnamese national against rulings regarding the enforcement of an arbitration award. The petitioner argued that errors in the arbitration award's identification of the debtor and the enforcement notice violated his right to a fair trial. The court determined that the lower courts correctly identified the debtor and that the petitioner had adequate remedies under the Arbitration Act to challenge the underlying award.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as obviously unfounded when the applicant's claims regarding procedural errors in enforcement proceedings do not constitute a violation of fundamental rights, provided the applicant had available specific remedies to challenge the underlying title.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal arbitration award enforcement right to fair trial identification of debtor remedies for arbitration award

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp.
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
§ 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení
Povinný měl možnost se bránit postupem dle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), a podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele V. L. T., zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem, se sídlem Na Hradbách 9/118, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. srpna 2010, č. j. 56 Co 355/2010-50, a usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 10. července 2008, č. j. 127 Nc 2136/2008-5, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově usnesením ze dne 10. července 2008, č. j. 127 Nc 2136/2008-5, nařídil exekuci na majetek povinného (stěžovatele) pro pohledávku ve výši 78.554 Kč s příslušenstvím na základě vykonatelného rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Zdeňka Kučery ze dne 29. ledna 2007, sp. zn. SL 2006-2258.

3. K odvolání povinného Krajský soudu v Ostravě usnesením ze dne 24. srpna 2010, č. j. 56 Co 355/2010-50, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací námitky povinného, že exekuční titul nebyl povinnému účinně doručen a směřuje proti jiné osobě vzhledem k označení jména a příjmení povinného a adresy jeho bydliště, nepovažoval za důvodné. Konstatoval, že pořadí jména a příjmení, jakož i vadné, resp. nesdělené datum narození povinného, nejsou vadami způsobilými zpochybnit věcnou správnost usnesení o nařízení exekuce. Co se týče uvedení nesprávné adresy v návrhu na nařízení exekuce, bylo pro odvolací soud rozhodující, že povinnému bylo usnesení o nařízení exekuce nakonec doručeno do místa aktuálního bydliště povinného a vada v údaji o bydlišti tak byla zhojena. Z obsahu rozhodčího spisu odvolací soud dále zjistil, že rozhodčí nález byl ustanovené opatrovnici povinného také řádně doručen. Samotnou námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v rozhodčím řízení se však nemůže exekuční soud zabývat. Povinný měl možnost se bránit postupem dle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), a podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu.

II. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces, jehož se měly dopustit obecné soudy, neboť se řádně nezabývaly označením povinného v exekučním titulu. K tomu stěžovatel uvádí, že je vietnamské národnosti, přičemž jméno V. L. T., u něhož bylo navíc přehozeno jméno a příjmení, je jedno z nejběžnějších vietnamských jmen, jichž jsou v České republice desítky. Pokud byla navíc v rozhodčím nálezu uvedena adresa neexistující a nesprávné bylo i datum narození, nebyl ani jeden údaj o stěžovateli správný. Stěžovatel zpochybňuje okolnosti vydaní rozhodčího nálezu, resp. to, na základě jakých skutečností či tvrzení rozhodce rozhodl.

III. 5. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

7. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti sice formálně napadá rozhodnutí obecných soudů o nařízení exekuce na jeho majetek, avšak obsahově v podstatě pouze zpochybňuje okolnosti vydání exekučního titulu (rozhodčího nálezu). Jeho ústavní stížnost tedy svým obsahem směřuje proti rozhodnutí, které bylo vydáno v jiném než ústavní stížností napadeném řízení. Je třeba vycházet z toho, že v exekučním řízení jsou možnosti přezkumu exekučních titulů velmi omezené. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že nemá možnost v rámci exekučního řízení přezkoumávat, zda byly v předchozím rozhodčím řízení splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka a jaké další okolnosti vedly k vydání rozhodčího nálezu. Pokud stěžovatel zpochybňuje okolnosti vydání rozhodčího nálezu (např. ustanovení opatrovníka) a jeho doručení, měl možnost, jak správně podotýká odvolací soud, postupovat podle § 31 zákona o rozhodčím řízení a podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu.

8. Co se týče samotného nařízení exekuce, Ústavní soud neshledává, že by došlo k pochybení na straně obecných soudů znamenající porušení práva na spravedlivý proces. Odvolací soud se zabýval námitkou stěžovatele ohledně skutečností rozhodných pro nařízení exekuce. Dospěl k závěru, že stěžovatel byl v rozhodčím nálezu dostatečně identifikován a usnesení o nařízení exekuce bylo stěžovateli rovněž řádně doručeno na adresu aktuálního bydliště, byť v záhlaví usnesení byla adresa, na které povinný trvalé bydliště neměl. Proti tomuto závěru obecných soudů nemá Ústavní soud žádné výhrady. K tomu podotýká, že polemika stěžovatele se skutkovými či právními závěry obecných soudů nemůže sama o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Vzhledem ke znění výroku Ústavního soudu odpadla i nutnost zabývat se návrhem na odklad vykonatelnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu