Constitutional Court dismisses appeal claiming unequal treatment and freedom of movement violations in detention. The Court rejects the claim as unfounded. The Court finds no constitutional violations in the detention decisions. The Court applies the principle of self-restraint in constitutional review. The Court notes the petitioner's repeated arguments were already addressed. The Court cites the Act on the Constitutional Court. The Court emphasizes the need for specific factual grounds. The Court concludes the appeal is clearly unfounded. The Court dismisses the appeal without further review.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by L. K. against lower court decisions regarding his detention. The petitioner argued that the courts violated his rights to equality and personal freedom by failing to address his claims of unjustified detention. The Court found that the lower courts had already thoroughly examined these arguments in previous rulings and that the detention was based on specific statutory grounds. Consequently, the Court determined the complaint was clearly unfounded and applied the principle of self-restraint to avoid unnecessary interference with ordinary judicial proceedings.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may reject a constitutional complaint without oral hearing if it finds the claim clearly unfounded, particularly when the petitioner's arguments have already been adequately addressed by lower courts and no fundamental constitutional violations are evident.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. K., právně zastoupeného JUDr. Petrem Karpetou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Stonava, U Dolu ČSM Sever 1077, směřující proti usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 2. srpna 2010, č.j. 9 T 59/2010-1715, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. srpna 2010, č.j. 6 To 463/2010-1778, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 1 To 463/2010-1778. Na základě sdělení Ústavního soudu stěžovatel dodatečně opravil označení napadeného rozhodnutí krajského soudu, jemuž vytýkal zásah do svého ústavně zaručeného práva na na rovnost, zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 40 odst. 3 Listiny, a dále práva na osobní svobodu zakotveného v čl. 8 odst. 5 Listiny.
Výše uvedeným usnesením Okresní soud v Karviné nepřijal písemný slib stěžovatele a současně zamítl jeho žádost o propuštění na svobodu. Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě zamítl stížnost proti rozhodnutí soudu prvého stupně.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání a následně, dne 4. listopadu 2009 byl usnesením Okresního soudu v Karviné sp. zn. 10 Nt 283/2009, o vzetí do vazby. Dne 19. července 2010 požádal stěžovatel o propuštění z vazby, o němž bylo rozhodnuto shora citovaným způsobem. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že od počátku namítal neexistenci vazebních důvodů, s níž se však okresní soud nevypořádal. Odkázal k tomu na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (Scott v. Španělsko z 18. prosince 1996, č. 21335/93, odst. 74, 83; Český v. Česká republika ze dne 6. června 2000, č. 33644/96 odst. 76; Barfuss v. Česká republika ze dne 31. července 2000, č. 35848/97 odst. 65, 66) a z toho plynoucí judikaturu Ústavního soudu (
sp. zn. I. ÚS 1252/08
; III. ÚS 103/99; I. ÚS 432/01; I. ÚS 556/03; III. ÚS 612/06; I. ÚS 734/08; III. ÚS 605/04 a další). V této situaci namítá stěžovatel i nepřiléhavost odůvodnění usnesení krajského soudu, který dovodil uložení výrazného nepodmíněného trestu. Stěžovatel má za to, že v jeho případě bylo o jeho vazbě rozhodnuto nepřiměřeně restriktivně, a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Za Okresní soud v Karviné se vyjádřil předseda senátu 9 T, který uvedl, že o vazbě bylo rozhodnuto po výslechu stěžovatele v rámci hlavní líčení. Nedošlo přitom k porušení práv stěžovatele uvedených v ústavní stížnosti. Odkázal na pokračující hlavní líčení (10. a 11. listopadu 2010), na nichž se očekávalo vyhlášení rozhodnutí.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil za Krajský soud v Ostravě předseda senátu 1 To, který Ústavnímu soudu sdělil, že spisová značka 1 To 463/2010, kterou stěžovatel napadl ve své ústavní stížnosti se týkala opravného prostředku proti rozhodnutí Okresního soudu v v Ostravě sp. zn. 0 PP 179/2010 ze dne 30. června 2010, tedy řízení o podmínečném propuštění L.S. - jiné osoby. Následně, poté, co stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce opravil spisovou značku napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, odkázal předseda senátu 6 To na odůvodnění rozhodnutí o stížnosti. Uvedl rovněž, že nemá k dispozici spis soudu prvého stupně, neboť na dny 25. a 26. ledna 2011 je Okresním soudem v Karviné nařízeno další hlavní líčení.
Uvedená vyjádření nepřinesla novou argumentaci či stanoviska, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice nezasílal, neboť z nich při rozhodování nevycházel.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu ochrana "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných stěžovatelů umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na zákonem vyžadovanou existenci konkrétních skutečností.
V daném případě je stěžovatel stíhán pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1 a 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Jak již uvedeno, usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 4. listopadu 2009, sp. zn. 10 Nt 283/2009, byl stěžovatel vzat do vazby. O jeho vazbě rozhodoval Okresní soud v Karviné i dne 24. června 2010, č.j. 9 T 59/2010-1566, kdy rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů daných v § 67 písm. a) a c) trestního řádu, přičemž nebyl přijat jeho písemný slib. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. července 2010. Následně podal stěžovatel žádost, o níž bylo rozhodnuto shora napadenými usneseními.
Ještě dříve než se stěžovatel se svým podáním obrátil na Ústavní soud, bylo o jeho vazbě rozhodováno znovu. Rozhodnutí Okresního soudu v Karviné o ponechání ve vazbě ze dne 1. října 2010, sp. zn. 9 T 59/2010, napadl stížností kterou Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. října 2010, sp. zn. 6 To 578/2010, odmítl. Naposledy rozhodl o vazbě stěžovatele Okresní soud v Karviné dne 30. prosince 2010, sp. zn. 9 T 59/2010. Toto rozhodnutí doposud nenabylo právní moci, neboť stěžovatel jej napadl stížností.
Trestní řízení se týká nejen stěžovatele, ale i dalších desíti osob a jedná se o rozsáhlou trestnou činnost, přičemž stěžovatel se obdobného jednání dopustil i dříve, byť u něj platila fikce neodsouzení. V projednávané věci soudy přihlédly ke skutečnosti, že stěžovatel nemá žádné stálé vazby k místu bydliště, nemá žádné zaměstnání ani pravidelný příjem. Právě tyto okolnosti vedly soudy k závěru o důvodnosti vazby. Stěžovatel však tyto důvody za dostatečné nepovažuje a opakovaně ve vazebních věcech namítá i nesprávnost postupu ve věci samé. Tyto námitky stěžovatel předkládá i v ústavní stížnosti, ačkoliv se s nimi opakovaně vypořádal jak Okresní soud v Karviné, tak i Krajský soud v Ostravě v dalších rozhodováních o vazbě stěžovatele. V dané věci Ústavní soud ve zjištěných skutečnostech neshledal stěžovatelem tvrzený zásah do jeho základních práv.
Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu