Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 3519/10 ECLI:CZ:US:2011:3.US.3519.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint for non-exhaustion of legal remedies against administrative court decision.

Numero d'incarto III.ÚS 3519/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by S.L.O.N. - PLUS, s. r. o. against a municipal court ruling. The applicant failed to challenge the final administrative court decision via a cassation appeal, which was the required final procedural step. The court ruled that the complaint was inadmissible because the applicant did not exhaust all available legal remedies before seeking constitutional review.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural means provided by law for the protection of their rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
exhaustion of remedies constitutional complaint inadmissibility subsidiarity principle final procedural step legal hierarchy cassation appeal procedural prerequisites

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst.
§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu
3 zákona o Ústavním soudu), přičemž to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
čl. 90 Ústavy
Dle stěžovatelky jím byla porušena její práva zakotvená v čl. 90 Ústavy a čl.
čl. 36 Listiny základních práv a svobod
90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
II. ÚS 305/99
Constitutional Court partially allowed restitution claim by annulling Supreme Court ruling on land return.
I. ÚS 424/2000
Constitutional Court partially allows constitutional complaint regarding unlawful home search and seizure of business tools.
II. ÚS 182/01
Constitutional Court invalidates lower court ruling for denying constitutional protection of fair trial rights.
IV. ÚS 525/01
Constitutional Court voids criminal rulings for lack of reasoned judgment violating fair trial rights.
IV. ÚS 98/03
Constitutional court annuls district court ruling for violating legal certainty and nullum crimen sine lege principles.
IV. ÚS 314/05
Constitutional Court annuls lower court rulings for violating fair process and property rights regarding debt offset.
II. ÚS 259/05
Constitutional Court annuls regional court ruling on litigation costs for violating equal arms and access to court rights.
IV. ÚS 58/95
Constitutional complaint dismissed for targeting lower court rulings instead of the Supreme Court's final decision.
IV. ÚS 146/96
Constitutional complaint dismissed because final appeal decision, not lower court ruling, is the last legal remedy.
III. ÚS 181/98
Constitutional complaint dismissed for non-exhaustion of legal remedies in criminal proceedings.
III. ÚS 598/01
Constitutional complaint dismissed because Supreme Court's rejection of appeal was the final legal remedy.
I. ÚS 649/04
Constitutional Court dismisses appeal claiming lack of oral hearing in detention release decision under Czech Criminal Procedure Code.
III. ÚS 666/04
Constitutional complaint dismissed because it targeted lower court rulings instead of the final Supreme Court decision.
III. ÚS 323/05
Constitutional Court dismissed appeal for exhaustion of remedies in criminal proceedings before final appeal decision.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S.L.O.N. - PLUS, s. r. o., se sídlem Karlovy Vary, Libušina 9, zastoupené JUDr. Petrem Moravcem, advokátem v Praze 1, Náprstkova 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2009 č. j. 11 Ca 33/2008-85, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 23. 11. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2009 č. j. 11 Ca 33/2008-85. Dle stěžovatelky jím byla porušena její práva zakotvená v čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

Stěžovatelka se domáhala v ústavní stížnosti zrušení uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, přičemž i veškerou svou argumentaci v ústavní stížnosti směřovala proti rozhodnutí tohoto soudu. Ústavní soud však zjistil, že stěžovatelka podala proti rozsudku Městského soudu v Praze kasační stížnost, o které rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 9. 2010 č. j. 5 Afs 11/2010-106. Toto rozhodnutí kasačního soudu však stěžovatelka ústavní stížností nenapadá; nepožaduje jeho zrušení v petitu a netvrdí ani, že by závěry Nejvyššího správního soudu byly protiústavní či že by jeho rozhodnutím byla zasažena její základní práva.

V řízení o ústavní stížnosti se uplatňuje maxima, dle níž je Ústavní soud vázán petitem návrhu na zahájení řízení a sám jej nemůže měnit. Tomu odpovídá i jeho již ustálená judikatura (viz např. nález

sp. zn. II. ÚS 305/99

,

I. ÚS 424/2000

,

II. ÚS 182/01

,

IV. ÚS 525/01

,

IV. ÚS 98/03

,

IV. ÚS 314/05

nebo

II. ÚS 259/05

).

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), přičemž to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

V § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž a priori adresován imperativ v čl. 4 Ústavy; ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio; nastupuje jako nástroj ochrany základních práv po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva (s výjimkami výše uvedenými).

Pakliže je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se orgán k tomu ex lege povolaný v rámci jemu svěřených kompetencí námitkami stěžovatele (aniž by tyto musely být ve shodě s těmi uplatněnými v ústavní stížnosti) náležitě zabýval.

Smyslem a účelem výše nastíněného rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci a principu subsidiarity je mimo jiné i to, aby Ústavní soud měl možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem (ústavním pořádkem) stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tím by pak Ústavní soud i efektivně korigoval (rovněž z hlediska systémové hierarchie) jím nahlížené excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod. K případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (viz např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 58/95

,

IV. ÚS 146/96

,

III. ÚS 181/98

,

III. ÚS 598/01

,

I. ÚS 649/04

,

III. ÚS 666/04

nebo

III. ÚS 323/05

).

V důsledku uvedeného deficitu petitu návrhu stěžovatelky, tj. toho, že svým návrhem v souladu se svým dispozičním oprávněním (a za vědomí zásady vigilantibus iura scripta sunt), jsouc zastoupena kvalifikovaným právním zástupcem, nenapadla rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010 č. j. 5 Afs 11/2010-106 (ač i Nejvyšší správní soud se zabýval stěžovatelčinými námitkami uvedenými v kasační stížnosti), Ústavní soud postupoval tak, že ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro nepřípustnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2011

Jiří Mucha

soudce Ústavního soudu