Constitutional Court dismisses appeal against detention order citing lack of constitutional violation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against a Supreme Court decision upholding his detention. The applicant argued that the court was biased due to alleged forged documents and failed to address a forensic report regarding signature authenticity. The court ruled that the detention was justified by a reasonable fear of flight, which was supported by the applicant's history of evading service and possessing a foreign ID card.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 43 of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court may dismiss a complaint if it finds no violation of constitutional rights, noting that detention decisions are based on probability rather than guilt and do not require review of every evidentiary detail unless it reaches a constitutional level of error.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele Ing. M. V., právně zastoupeného advokátem JUDr. Tomášem Machem, LL.M., Ph.D., Týnská 21, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010 sp. zn. 3 To 64/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 10. 12. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného usnesení vrchního soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II. Ústavní stížností napadeným usnesením vrchního soudu došlo k zamítnutí stížnosti stěžovatele a osob jemu blízkých, proti výroku IV. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 10. 2010 sp. zn. 5 T 5/2000, kterým byl stěžovatel vzat do vazby a nebyla přijata záruka zájmového sdružení občanů Občanského sdružení Brána - Kapura, o. s., a Občanského sdružení Handy Cup, o. s., osob blízkých stěžovateli, stejně tak nebyl přijat slib stěžovatele podle ustanovení § 73 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961, nebyl ani stanoven dohled probačního úředníka a nebyla ani přijata peněžitá záruka stěžovatele.
Dle náhledu stěžovatele je z odůvodnění napadeného usnesení zřejmé, že vrchní soud byl ve věci podjatý. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel porušil v původním řízení podmínky kauce a řízení se vyhýbal poté, co třikrát soudu dal žádost o jednání v jeho nepřítomnosti u soudu prvního stupně a dále nebyl obesílán. Dle tvrzení stěžovatele byl tento souhlas dán jen jednou, v ostatních případech se jednalo o padělky, se kterými soud prvního stupně pracoval a zároveň tak uvedl i Vrchní soud v Praze do rozpoložení, kdy Vrchní soud v Praze měl za to, že stěžovatel je uprchlý. Vrchní soud se námitkou nepravosti podpisu na souhlasech nezabýval, resp. se nevypořádal s uplatněnou novotou v podobě námitky, že spis soudu prvního stupně obsahuje padělek souhlasu k hlavnímu líčení 11. 3. 2005. Toto tvrzení podporuje stěžovatel zpracovaným znaleckým posudkem. Navíc, spis obsahuje stopy zájmu služeb o danou kauzu, což podtrhuje obavu o regulérnost řízení jako takového. Vrchní soud tak dle stěžovatele nedostál řádně své roli revizního orgánu.
III. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech.
Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996
sp. zn. III. ÚS 18/96
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).
Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález
sp. zn. I. ÚS 161/04
N 74/33 SbNU 229, nález
sp. zn. I. ÚS 603/07
a usnesení
sp. zn. I. ÚS 2705/07
dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
V předmětném případě byla z ústavněprávního hlediska podstatnou především ta skutečnost, zda stížnostní soud řádně přezkoumal důvody vazby stěžovatele, příp. zda se řádně vypořádal s nepřijetím záruky za stěžovatele. Z napadeného usnesení vrchního soudu vyplývá, že tento shledal v předmětném případě důvody vazby podle ustanovení § 67 písm. a) tr. ř., přičemž jmenovaný soud výslovně uvádí důvody, které jej k tomuto závěru vedly. Přitom mu nelze vyčítat, že na základě shodných skutkových okolností dospěl ke shodnému právnímu závěru jako Krajský soud v Plzni. Zásadním důvodem pro omezení osobní svobody stěžovatele byla dle obou soudů důvodná obava, že by se tento mohl vyhýbat trestnímu stíhání. Důvodnost svých obav pak vrchní soud s odkazem na odůvodnění nalézacího soudu spatřoval především v tom, že rozhodnutí o vazbě bylo učiněno na základě zatčení stěžovatele, který se od roku 2006 skrýval a vyhýbal se výkonu pravomocně uloženého trestu. Vzhledem k tomu, že se stížnostní soud zcela ztotožnil s argumentací nalézacího soudu, není napadenému usnesení prakticky čeho vytknout, neboť z odůvodnění usnesení krajského soudu vyplývá celá řada skutkových okolností, na jejichž základě lze přistoupit k omezení osobní svobody jednotlivce. Již samotná skutečnost, že v okamžiku zadržení byl u stěžovatele nalezen (a to již opakovaně) cizí průkaz totožnosti vystavený na jeho jméno, nasvědčuje obavě, že by se stěžovatel mohl skrývat a o důvodu vazby tak netřeba pochybovat.
Namítá-li stěžovatel, že se stížnostní soud řádně nevypořádal s důkazem vyhotoveného znaleckého posudku, jehož předmětem bylo zkoumání podpisu na "Omluvení se z hlavního líčení konaného dne 11. 3. 2005", nezbývá než podotknout, že tato skutečnost nemá vliv na posuzování důvodnosti vazby, neboť soudy v předmětném případě vycházely z jiných skutkových zjištění. Nicméně i přesto se měl vrchní soud s takto předloženým důkazem v rámci svého odůvodnění vypořádat. To, že tak neučinil, však nelze s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem považovat za pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu