Constitutional Court dismisses appeal as unfounded regarding police delay in criminal filing under Czech Charter.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against the police's decision to delay the criminal filing. The applicant argued that the delay violated her fundamental rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms, while the state contended that prosecutorial discretion falls outside constitutional review. The court ruled that the decision to delay prosecution is a matter of criminal procedure between the state and the accused, not a violation of fundamental rights, and thus dismissed the complaint as clearly unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court lacks jurisdiction to review decisions on the delay of criminal filings, as such matters constitute the exclusive domain of criminal procedure between the state and the accused and do not infringe upon fundamental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti V. H., zastoupené JUDr. Zdenkou Jurákovou, advokátkou se sídlem Teplice, K. Čapka 16, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Teplicích ze dne 27. 7. 2010 č. j. ZN 3359/2009-48 a proti usnesení policejního orgánu Územního odboru služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR v Teplicích ze dne 3. 5. 2010 č. j. KRPU-12240/TČ-2009-040972-HOL, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedeným usnesením orgánů činných v trestním řízení, kterými mělo být porušeno stěžovatelčino základní právo garantované ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti, jejímž obsahem je převážně polemika se skutkovými zjištěními orgánů činných v trestním řízení, uvádí stěžovatelka důvody, pro které považuje odložení jí podaného trestního oznámení směřujícího proti jejímu bývalému manželovi za porušení svých výše uvedených základních práv.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá ve stěžovatelčině nesouhlasu s odložením trestního oznámení dle § 159a odst. 1 trestního řádu na O. K. pro podezření ze spáchání trestných činů zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 trestního zákona a týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a trestního zákona.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti těch základních práv a svobod, které jsou dle čl. 3 Ústavy součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina neupravuje detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nezpochybnitelné a základní konstitutivní principy státu a práva; výkladem čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze pak dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Proto pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci uvedené zásady neporušuje a nezakládá v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy žádné základní právo stěžovatelky na takový (trestněprávní) druh "satisfakce" (srov. usnesení ve věci
sp. zn. I. ÚS 84/99
, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 14, s. 291 a násl.).
Rovněž v projednávané věci tudíž Ústavní soud konstatuje, že v samotném zamítnutí stěžovatelčiny stížnosti proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání shora označených trestných činů, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Jak již bylo uvedeno v předchozím odstavci, ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž zásadně neexistuje (o připustitelné výjimky zde nejde).
Ústavní soud k tomu dodává, že k porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, dochází tehdy, pokud je komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, respektive ve stanovených případech u jiného orgánu veřejné moci. V dané věci se orgány činné v trestním řízení stěžovatelčiným podnětem zabývaly a svůj postup v napadených rozhodnutích řádně odůvodnily. Tyto orgány nezůstaly tedy nečinné, a v tom, jak s tímto podnětem naložily, nelze spatřovat projev "libovůle" či "svévole". Ani z tohoto pohledu proto nelze přisvědčit názoru stěžovatelky, že došlo k zásahu do jejího ústavního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb, o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu