Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 1983/10 ECLI:CZ:US:2010:4.US.1983.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding land law interpretation and evidence handling.

Numero d'incarto IV.ÚS 1983/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a landowner against administrative and court decisions. The complainant argued that lower courts incorrectly interpreted land law conditions for ownership rights and failed to conduct necessary inheritance proceedings. The court ruled that the lower courts correctly applied existing Constitutional Court precedents and that the omission of specific evidence did not violate fair trial rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 36 Listiny základních práv a svobod: A constitutional complaint is inadmissible if the lower courts correctly applied established case law and the alleged procedural omission did not result in a violation of fundamental rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint inadmissibility land law interpretation fair trial rights evidence handling precedent application

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy
1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v ustanoveních čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti MUDr. V. K., advokátem, AK se sídlem Vinohradská 126, 130 00 Praha 3, proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu v Praze ze dne 5. 6. 2006 sp. zn. PÚ 319/00/03, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 11. 2008 č. j. 11 C 221/2006-90 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2010 č. j. 24 Co 152/2009-145 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejném moci s tím, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, jež jsou zakotvena v ustanoveních čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v ustanoveních čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy.

Porušení těchto základních práv spatřovala stěžovatelka v tom, byla vyloučena z řízení před správním orgánem na podkladě nesprávné interpretace § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Je přesvědčena, že paní A. I. nebyla oprávněnou osobou, neboť ke dni uplynutí prekluzivní lhůty pro uplatnění nároku na vydání nemovitosti dle § 13 odst. 1 zákona o půdě, tj. do 31. 1. 1993, nesplňovala jednu z podmínek nutných pro přiznání postavení oprávněné osoby dle citovaného ustanovení zákona o půdě, a to předložení platné závěti v dědickém řízení.

Stěžovatelka v předchozích řízeních opakovaně upozorňovala na právní názor vyslovený v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, řešící totožnou problematiku v režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. V souladu s ním podmínka předložení závěti v dědickém řízení musí být jako podmínka vzniku nároku na vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb. splněna nejpozději do konce lhůty uvedené v ustanovení § 5 odst. 2 téhož zákona. Tato argumentace byla obecnými soudy formálně odmítnuta z důvodu odlišnosti aplikovaných předpisů, aniž by jakkoliv zohlednily jejich zcela zjevnou obsahovou podobnost. Dle stěžovatelky se tak obecné soudy dopustily nepřípustného formalismu a svévole, jejich rozhodnutí postrádají logické zdůvodnění a jsou nepřezkoumatelná.

Dotčené orgány podle stěžovatelky dále pochybily, pokud se odvolávaly na neexistující právně závazný názor Ústavního soudu, údajně prezentovaný v rozhodnutí

sp. zn. II. ÚS 431/01

, případně rozhodnutí

sp. zn. II. ÚS 408/01

. V citovaných nálezech Ústavní soud posuzoval splnění další podmínky dle § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, a to celistvost dědictví. Vztahu data předložení závěti v dědickém řízení a data uplynutí prekluzivní lhůty se vůbec nedotkl.

Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje v postupu obecných soudů, které opomenuly provést důkaz dědickým spisem Okresního soudu v Táboře sp. zn. D 1222/93, jenž měl prokázat její zcela zásadní skutková tvrzení.

II. Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovatelce i účastníkům řízení znám.

III. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 224/98

, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Napadená rozhodnutí však - dle názoru Ústavního soudu - za protiústavní ve shora naznačeném smyslu považovat nelze. Ústavní soud připomíná, že ve skutkově téměř totožných věcech rozhodl již usneseními

sp. zn. II. ÚS 1615/09

a

III. ÚS 1695/10

, od nichž nemá důvod se odchylovat.

Postup a rozhodnutí orgánů veřejné moci tudíž Ústavní soud v projednávané věci vyhodnotil jako ústavně konformní. Pozemkový úřad i obecné soudy při svém rozhodování vycházely z nálezů Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 408/01

a

sp. zn. II. ÚS 431/01

. V těchto nálezech se Ústavní soud vyslovil k naplnění podmínek oprávněnosti A. I. podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Konkrétně v nálezu

sp. zn. II. ÚS 431/01

uvedl, že splnění podmínky předložení závěti v dědickém řízení nezpochybňuje žádný z rozhodujících orgánů, byť se tak stalo v dodatečném projednání dědictví po původním vlastníkovi. Je-li tedy prokázáno, že další oprávněná osoba uplatnila své restituční nároky a prokáže-li se, že ji i zůstavitel v závěti učinil univerzální dědičkou, je právně irelevantní, zda platná závěť byla předložena v původním řízení o dědictví po zemřelém vlastníkovi, nebo v řízení dodatečném.

Ve vztahu k namítanému neprovedení důkazu dědickým spisem Okresního soudu v Táboře sp. zn. D 1222/93 Ústavní soud podotýká, že nešlo o protiústavní opomenutí důkazu ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález

sp. zn. I. ÚS 1954/09

, http://nalus.usoud.cz). Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Napadená rozhodnutí obecných soudů s důkazním návrhem řádně vypořádala; samotná skutečnost, že mu pro nadbytečnost nebylo vyhověno, porušením práva na spravedlivý proces není.

Ve zbytku považuje Ústavní soud za postačující odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu i na svá předchozí (shora citovaná) usnesení, jež se stěžovatelčinými námitkami vyčerpávajícím způsobem zabývala.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu