Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 1429/10 ECLI:CZ:US:2010:1.US.1429.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as premature because ordinary appeal remedy remains unexhausted.

Numero d'incarto I.ÚS 1429/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by two women against a Prague court ruling regarding property damage compensation. The applicants argued violations of fair trial rights and property protection, but the Court found the complaints premature because they had already filed and were awaiting a decision on ordinary appeals. The Court ruled that since the ordinary appeal remedy had not been exhausted or rejected, the constitutional complaints were inadmissible under the principle of subsidiarity.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.; Constitutional complaints are inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural remedies provided by law, specifically when an ordinary appeal is pending before the competent court.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint subsidiarity exhaustion of remedies principle ordinary appeal pending inadmissible constitutional complaint procedural exhaustion requirement

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Podle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek J. P. a J. F., zast. Mgr. Janou Bendovou Maruškovou, advokátkou, sídlem Stavovského 144, Čelákovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.2.2010, č.j. 70 Co 17/2010-93, za účastí Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelky, s odvoláním na porušení základních práv na spravedlivý proces a na ochranu majetku, požadovaly zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu Praze, a to ve výroku III. a ve výroku I. v části týkající se potvrzení zamítavého výroku III. soudu prvního stupně. V ústavní stížnost stěžovatelky uvedly, že tento rozsudek napadly dovoláním, a sice ve výroku II. (měnící výrok soudu I. stupně) a ve výroku I. v části týkající se potvrzení zamítavého výroku III. rozsudku soudu I. stupně.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp.zn. 12 C 86/2008 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelky se žalobou (po pozdější úpravě žalobního petitu) domáhají, aby byla České republice - Ministerstvu financí uložena povinnost zaplatit každé z nich částku 2 060 560,- Kč jako náhrady škody za nemovitost vydanou podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Po provedeném dokazování soud I. stupně rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 23.9.2009, kterým žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce J. P. částku 1 643 759,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), stěžovatelce J. F. stejnou částku (výrok II.), žalobní návrh, podle něhož by žalovaná měla zaplatit každé stěžovatelce částku 416 801,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Výroky I., II. a IV. napadla žalovaná Česká republika odvoláním, stěžovatelky podaly odvolání proti všem výrokům. Odvolací soud pak rozhodl napadeným rozsudkem tak, že potvrdil prvostupňový rozsudek ve vyhovujících výrocích I. a II. ohledně částky 58 959,- Kč s příslušenstvím pro každou ze stěžovatelek a v zamítavém výroku III. (výrok I.), ve zbývající části vyhovujících výroků rozsudek změnil a žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Žalovaná Česká republika i stěžovatelky napadly rozsudek odvolacího soudu dovoláními, stěžovatelky proti výroku II. v části měnící prvostupňový rozsudek a proti výroku I. v části, ve které byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu I. stupně a proti výroku III.

Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Z hlediska funkce ústavního soudnictví je proto nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň Ústavní soud. Jestliže stěžovatel využije možnosti podat mimořádný opravný prostředek - dovolání, o kterém dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, je souběžně podaná ústavní stížnost předčasná.

Podle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu]. Z uvedeného plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti proto není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.

Z výše uvedených zjištění je patrné, že stěžovatelky napadly dovoláním i ústavní stížností tentýž výrok rozsudku odvolacího soudu (tj. výrok I. v části potvrzující zamítavý výrok III. rozsudku soudu I. stupně). Jestliže ústavní stížností navíc napadají výrok III. rozsudku odvolacího soudu (tj. výrok určující, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení), činí tak s odůvodněním, že proti takovému výroku není dovolání přípustné, přičemž odkazují namátkou na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu (pozn. tato rozhodnutí jsou však jiné povahy), aniž by proti tomuto výroku formulovaly nějaké námitky s ústavně právní relevancí. Ohledně tohoto výroku je třeba připomenout jeho závislost na výroku ve věci samé. Proto také ústavní stížnost proti nákladovému výroku sleduje v posuzované věci osud ústavní stížnosti proti výroku meritornímu.

Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. srpna 2010

Ivana Janů, v. r.

soudce zpravodaj