Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1578/10 ECLI:CZ:US:2010:2.US.1578.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding civil court costs under § 150 of Civil Procedure Code.

Numero d'incarto II.ÚS 1578/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a tenant against a regional court's decision denying litigation costs. The applicant argued that the lower court ignored his social situation and failed to provide a balanced assessment of the landlord's conduct, violating fair trial rights. The court found no violation because the lower court properly weighed the landlord's health and income against the tenant's non-compliance, adhering to the specific criteria of § 150 of the Civil Procedure Code.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 150 of the Civil Procedure Code; § 2 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms; The Constitutional Court holds that general courts have broad discretion in applying § 150 of the Civil Procedure Code to assess litigation costs, provided they offer a reasoned decision considering all relevant circumstances without arbitrary bias.

Parole chiave

Generato dall'IA
Civil Procedure Code litigation costs fair trial rights constitutional complaint discretionary assessment social circumstances tenant landlord dispute

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 150 of the Civil Procedure Code
§ 2 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
§ 11 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
§ 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 6 of the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli (viz ustanovení § 62 odst.
§ 43 of the Act on the Constitutional Court
§ 62 of the Act on the Constitutional Court

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. M., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Španělská 6, Praha 2, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 3. 2010 č. j. 6 Co 2492/2007-215, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou Ústavnímu soudu dne 31. 5. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá s odkazem na porušení svých ústavních práv garantovaných čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, a to výroku II., jímž bylo rozhodnuto s odkazem na ustanovení § 150 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Současně požádal o náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

Stěžovatel obsáhle popisuje skutkový stav a obsah odůvodnění ve věci vydaných rozhodnutí. Uvádí argumenty, pro něž nemohl obstát závěr odvolacího soudu o existenci skutečností, svědčících pro odepření práva pronajímatele dát výpověď z nájmu bytu z důvodu rozporu s dobrými mravy. Má za to, že při posuzování souladu výkonu práva byla a je zcela bezpředmětná otázka sociální a zdravotní situace žalované a tvrzení o porušování povinnosti pronajímatele nebylo prokázáno. V porušení povinnosti provádět řádnou údržbu bytu nelze ani spatřovat důvod pro odepření práva k výpovědi pro neplacení nájemného, neboť povinnost pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu a povinnost nájemce platit nájemné nemají povahu vzájemných závazků. Vzhledem k chování žalované, která se z předmětného bytu odstěhovala, byl stěžovatel nucen vzít žalobu zpět a navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení. Odvolací soud, aniž by posoudil všechny okolnosti případu, však rozhodl ve prospěch žalované, čímž porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. V tomto směru stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 444/01

a

sp. zn. III. ÚS 3332/09

, vztahující se na rozhodování o nákladech řízení, požadující řádné zdůvodnění nákladového výroku a vylučující libovůli v rozhodování. Má za to, že v projednávané věci bylo zastavení řízení žalovanou zaviněno, a soud mu měl proto přiznat náhradu vzniklých nákladů. Porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 1 Listiny stěžovatel spatřuje v tom, že odůvodnění napadeného výroku není objektivní a je jednostranné, neboť nezohledňuje všechny okolnosti a důkazy a ignoruje pokyny Nejvyššího soudu ke zjištění skutečností zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 3 odst. 1 o. z. Přenášení odpovědnosti státu za "sociálně slabší" skupinu obyvatel na jinou skupinu, která je také sociálně slabá, považuje za diskriminační a v rozporu s čl. 11 Listiny.

Z obsahu listin, připojených k ústavní stížnosti, bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 22. 5. 2007 č. j. 6 C 160/2006-124 bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu (popsaného ve výroku rozsudku) s tím, že tříměsíční lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícím po právní moci rozsudku, a žalované F. B. byla uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci (dále též "stěžovatel") do 15 dnů od zajištění přístřeší. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání žalované rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 11. 2007 č. j. 6 Co 2492/2007-153, jímž napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. Tento rozsudek byl zrušen rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009 č. j. 26 Cdo 2573/2008-189 a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Poté vzal stěžovatel svoji žalobu zpět s tím, že žalovaná se z předmětného bytu odstěhovala. Napadeným usnesením krajský soud rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku v odstavci IV.) zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.) a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nákladový výrok odůvodnil ustanovením § 150 o. s. ř., když důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval jednak v osobních a majetkových poměrech žalované a především v okolnostech dané věci, neboť stěžovatel dlouhodobě neplnil své povinnosti pronajímatele.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v tom, že mu odvolací soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, přestože byl z procesního hlediska plně úspěšný.

K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

II. ÚS 130/98

,

I. ÚS 30/02

,

IV. ÚS 303/02

,

III. ÚS 255/05

,

IV. ÚS 133/10

a další dostupná na http.: //nalus.usoud.cz)). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení. Tato otázka by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek zjevné svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.

Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více, že jde o výklad a aplikaci "důvodů hodných zvláštního zřetele" ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř., jenž spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti daného případu, a proto je především jejich věcí, zda využijí možnosti dané uvedeným ustanovením či nikoli (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 37/02

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, str. 357). Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a respektování principu rovnosti účastníků občanskoprávního řízení v případě aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. se předpokládá, že obecný soud své rozhodnutí náležitě odůvodní, se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska pokládal v projednávané věci za stěžejní. Soud v takové situaci hodnotí nejen majetkové, sociální a osobní poměry, ale přihlíží i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení (srov. např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 801/10

ze dne 6. 5. 2010).

Z uvedeného hlediska nelze odvolacímu soudu cokoli vytknout, neboť v odůvodnění napadeného usnesení podrobně a srozumitelně vyložil důvody, o něž opřel svůj závěr o aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. (plná invalidita žalované, její dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav a celkový příjem ve výši 6.611,- Kč měsíčně, negativní přístup stěžovatele k plnění svých povinností coby pronajímatele).Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, soud při zvažování těchto okolností nevycházel jen z tvrzení žalované, jak namítá stěžovatel, ale i z obsahu spisového materiálu a z toho, co uvedl sám stěžovatel při jednání dne 26. 7. 2004. Je zřejmé, že stěžovatelovy výtky vycházejí z důvodů, pro něž Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve věci samé. Zatímco totiž odvolací soud dospěl k závěru, že uplatněná výpověď z nájmu je v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud mu vytkl, že při posouzení věci nezkoumal právně významné skutečnosti. V projednávaném případě ovšem nejde o posouzení relevantních skutečností pro rozhodnutí o věci samé, při němž je soud povinen respektovat právní názor vyslovený vyšším soudem, ale o zvažování důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř., které je zcela ponecháno na uvážení soudu, který o nákladech řízení rozhoduje.

Lze tedy uzavřít, že požadavky vyplývající ze striktně omezeného rámce ústavního přezkumu nákladového výroku, odůvodněného ustanovením § 150 o. s. ř., byly splněny. Poukaz stěžovatele na nálezy, v nichž Ústavní soud obecným soudům opakovaně vytýkal nedostatečné odůvodnění nákladového výroku či zjevnou libovůli v rozhodování o nákladech řízení, je proto nepřípadný.

Ústavní soud tedy nezjistil porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnutnout jako zjevně neopodstatněnou.

Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli (viz ustanovení § 62 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu