Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 875/10 ECLI:CZ:US:2010:1.US.875.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as unfounded due to applicant's failure to exhaust domestic remedies and statute of limitations.

Numero d'incarto I.ÚS 875/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by M. S. against lower court decisions denying compensation for excessive litigation duration. The applicant argued violations of fair trial rights due to a nine-year delay, but failed to utilize domestic remedies or request costs from the European Court of Human Rights before filing. The court ruled that the applicant's delay in claiming compensation and failure to follow procedural rules constituted a self-inflicted error, rendering the appeal legally unfounded.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as manifestly unfounded if the applicant failed to exhaust domestic remedies or missed statutory deadlines, thereby preventing the court from assessing the violation of fundamental rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal exhaustion of domestic remedies statute of limitations manifestly unfounded fair trial rights state liability procedural diligence

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
března 2010 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst.
§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Stěžovatel tvrdí, že bylo zasaženo do jeho základního lidského práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl.
čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a do jeho práva na ochranu majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl.
čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), neboť mu obecné soudy v důsledku extrémně vybočující interpretace a následné aplikace ustanovení § 31 odst.
§ 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
uplatněním nároku u příslušného úřadu dle ustanovení § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Františka Duchoně a soudce Pavla Rychetského (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti M. S., právně zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem Anenská 8, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 12 C 36/2008-48 ze dne 1. 6. 2009 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 460/2009-65 ze dne 14. 1. 2010, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Návrhem došlým dne 25. března 2010 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.

2. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti v záhlaví citovaným rozsudkům, kterými byly zamítnuty jeho žalobní návrhy, aby soud rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit náhradu škody spočívající v nákladech řízení a zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Odpovědnost státu měla vzniknout kvůli nepřiměřené délce řízení, vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 9 C 732/96, které trvalo přes 9 let. Stěžovatel, aniž by využil vnitrostátní prostředky nápravy, podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), přičemž jej nepožádal o náhradu nákladů řízení (resp. ESLP rozhodl o nepřijatelnosti stížnosti dříve, než tak mohl stěžovatel učinit), proto tento nárok požadoval po vedlejším účastníkovi. Po vedlejším účastníkovi dále požadoval zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jakož i náhradu nákladů řízení za úkony spojené s projednáním nároku u vedlejšího účastníka [resp. uplatněním nároku u příslušného úřadu dle ustanovení § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"]. V rámci řízení o právu na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu bylo postaveno na jisto, že jej stěžovatel uplatnil pozdě, vedlejší účastník vznesl námitku promlčení, a proto obecné soudy žalobu zamítly.

3. Stěžovatel tvrdí, že bylo zasaženo do jeho základního lidského práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a do jeho práva na ochranu majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), neboť mu obecné soudy v důsledku extrémně vybočující interpretace a následné aplikace ustanovení § 31 odst. 2 a 4 zákona o odpovědnosti za škodu nepřiznaly náhradu nákladů řízení před Evropským soudem pro lidská práva, jakož i náhradu nákladů řízení před obecnými soudy - protože měl "z hlediska materiální spravedlnosti v zásadě plný úspěch".

II. 4. Ústavní soud vzhledem k tvrzením uvedeným v návrhu, jakož i přiloženým rozhodnutím obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřovala, vycházel z listin, které stěžovatel poskytl, aniž by považoval za nutné vyžádat si celý soudní spis.

5. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s obecnými soudy provedeným výkladem tzv. jednoduchého práva, in concreto s aplikací a posouzením dopadů zákona o odpovědnosti za škodu na jeho případ.

IV. 7. Obecně je třeba konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá argumenty, kterými se měly zabývat (a dle znění napadených rozhodnutí i zabývaly) soudy obecné.

8. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

9. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

10. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

11. Deficit spravedlivého procesu (jak jej stěžovatel v ústavní stížností předestírá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, zda koresponduje fixovaným závěrům soudní praxe, nebo není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

12. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde především o to, zda tyto následky nenastaly výkladem a aplikací zmíněných ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu, jež v dané věci obecné soudy uplatnily. Ústavní soud je názoru, že nikoli.

13. V souladu se zásadou "vigilantibus iura scripta sunt" měl stěžovatel dbát, aby podal žalobu včas; tím se mu mohl otevřít prostor pro přiznání přiměřeného zadostiučinění (a související náhrady nákladů řízení) za průtahy v soudním řízení. Řádně měl postupovat i v případě návrhu k ESLP; nedodržení postupu stanoveného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod taktéž nemůže být přičítáno k tíži kteréhokoli státního orgánu. S ohledem na tyto skutečnosti ani Ústavní soud nemohl posuzovat otázku, zda uplatnění námitky promlčení vedlejším účastníkem nebylo v příkrém rozporu s principem dobrých mravů.

14. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel v institutu ústavní stížnost spatřuje jen prostředek, kterým by napravil svůj chybný postup; tento účel však ústavní stížnost nemá.

V. 15. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

16. Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

17. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2010

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu