Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 647/10 ECLI:CZ:US:2010:2.US.647.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses lawyer's claim that lower court violated equality principle by applying lower fee schedule for ad litem guardian.

Numero d'incarto II.ÚS 647/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected a constitutional complaint filed by a lawyer challenging a regional court's decision on his fees as an ad litem guardian. The lawyer argued that applying a lower fee schedule compared to standard representation violated the principle of equality before the law. The court ruled that the specific statutory fee schedule for ad litem guardians is a valid legislative distinction and that judicial independence allows courts to apply these rules without violating constitutional rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 29 odst. 3 o.s.ř.; § 9 odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb.: The Constitution does not prohibit the legislature from establishing a distinct fee schedule for lawyers acting as ad litem guardians, and courts are not bound to apply the same fee rates as for standard legal representation in all cases.

Parole chiave

Generato dall'IA
ad litem guardian fees principle of equality legal representation distinction judicial independence constitutional complaint dismissal advocate fee schedule legislative discretion

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Art. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Art. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
§ 29 odst. 3 o.s.ř.
Stěžovatel, který je advokátem, byl usnesením okresního soudu podle § 29 odst. 3 o.s.ř. ustanoven opatrovníkem účastníka řízení neznámého pobytu ve sporu o zaplacení částky 77 566,26 Kč s příslušenstvím.
§ 9 odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb.
§ 157 o.s.ř.
Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud ověřil, že krajský soud dostál požadavku transparentnosti odůvodnění svého rozhodnutí (§ 157 o.s.ř.), neboť dostatečně rozvedl, z jakých důvodů shledal argumentaci stěžovatele nedůvodnou.
§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. I. P., zastoupeného Mgr. Markem Jirmanem, advokátem Advokátní kanceláře v Rakovníku, Poštovní 18, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2009 č.j. 21 Co 563/2009-164, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Kladně ze dne 20.10.2009, č.j. 7 C 140/2008-156 o určení odměny advokáta.

Stěžovatel, který je advokátem, byl usnesením okresního soudu podle § 29 odst. 3 o.s.ř. ustanoven opatrovníkem účastníka řízení neznámého pobytu ve sporu o zaplacení částky 77 566,26 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel vyčíslil odměnu a náhradu dalších nákladů spojených s výkonem funkce opatrovníka žalované na částku 33 534 Kč, a to podle ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, přičemž za tarifní hodnotu považoval výši peněžitého plnění, které bylo předmětem řízení.

Stěžovatel nesouhlasí s postupem okresního soudu (potvrzeným ústavní stížností napadeným rozhodnutím krajského soudu), který určil odměnu stěžovatele nikoliv podle § 7 advokátního tarifu, ale podle ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu ve výši 6 259,40 Kč. Stěžovatel nevidí žádný důvod, proč byl měla být odměna opatrovníka ustanoveného ve smyslu § 29 odst. 3 o.s.ř. nižší, než odměna při rozhodnutí o ustanovení právního zastoupení podle § 30 o.s.ř. nebo v případě právního zastoupení na základě plné moci.

Stěžovatel připouští, že v některých, zejména bagatelních případech, může být výše odměny 300 Kč za 1 úkon právní služby přiměřená, avšak považuje za zcela nepřijatelné, aby výše odměny byla stanovena na částku 300 Kč za úkon právní služby v každém případě ustanovení opatrovníka osobě neznámého pobytu bez jakéhokoliv rozlišování, pokud jde o předmět sporu. Postup umožňující, aby advokát, ustanovený podle § 29 odst. 3 o.s.ř. dostal za stejně složitou, odpovědnou a namáhavou práci zlomek odměny ve srovnání s advokátem ustanoveným podle § 30 odst. 2 o.s.ř., je rozporný s principem rovnosti.

Stěžovatel namítá, že v projednávaném případě se jednalo o zastupování ve věci právně složité a jemu přiznaná odměna rozhodně neodpovídá složitosti, odpovědnosti a namáhavosti činnosti advokáta, přičemž žalovaná byla ve sporu plně úspěšná

V ústavní stížnosti stěžovatel rovněž poukazuje na některá rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž se Ústavní soud zabýval otázkou nákladů řízení, zejména odměn soudních exekutorů (např.

sp. zn. Pl. ÚS 8/06

), a nárokem advokáta na náhradu nákladů řízení v relativně bagatelní věci (sp.zn.

I. ÚS 1310/2009

) s tím, že v uvedených nálezech Ústavní soud formuloval některé zásady, které podle jeho názoru mají širší dopad a které Krajský soud v Praze v napadeném usnesení náležitě nerespektoval. Rovněž obecné soudy mají na projednávanou věc rozdílné právní názory, což dokumentuje např. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2008 č.j. 30 Co 468/2007-140, č.j. 30 Co 512/2007-140, jímž byla advokátovi - opatrovníkovi přiznána odměna vypočtená z hodnoty věci, o niž se ve sporu jednalo.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že obdobnou ústavní stížností se stejnou právní argumentací se ve svých rozhodnutích již zabýval (např. sp.zn.

IV. ÚS 728/08

, sp.zn.

III. ÚS 84/10

a sp.zn.

IV. ÚS 880/09

in http://nalus.usoud.cz), přičemž od závěrů zde vyslovených nemá důvod se odchylovat, a proto obdobně uvádí:

V uvedených rozhodnutích, rovněž se týkajících rozhodování obecných soudů o odměně za zastupování v případech advokátů ustanovených podle § 29 odst. 3 o.s.ř., Ústavní soud konstatoval, že za výkon funkce opatrovníka náleží advokátu odměna a náhrada hotových výdajů podle ustanovení § 9 odst. 5 a § 7 odst. 1 vyhlášky č. 117/1996 Sb., přičemž interpretace § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. je zásadně věci právních úvah obecných soudů a není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů. Tím spíše Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat či určovat, jak mělo být postupováno v konkrétním případě vzhledem k specifiku věci.

Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud ověřil, že krajský soud dostál požadavku transparentnosti odůvodnění svého rozhodnutí (§ 157 o.s.ř.), neboť dostatečně rozvedl, z jakých důvodů shledal argumentaci stěžovatele nedůvodnou. Zdůraznil, že právní úprava vyhl. č. 177/1996 Sb., vycházející ze znění ust. § 29 odst. 3 o.s.ř. představuje zvláštní úpravu zastoupení a určení odměny advokátů - opatrovníků účastníků řízení, odlišující se od zajištění právní ochrany účastníků řízení prostřednictvím advokáta ustanoveného podle § 30 o.s.ř. (event. právního zastoupení na základě plné moci).

Ústavní soud při posuzování závěrů krajského soudu z širšího pohledu kontextuálního, vycházejícího ze smyslu a účelu institutů opatrovnictví a právního zastoupení, nemá za to, že by předmětným rozhodováním došlo k dotčení ústavního principu neakcesorické rovnosti, jejímž obsahem je vyloučení libovůle v rozlišování subjektů a práv (kupř. nálezy

sp. zn. Pl. ÚS 36/01

,

Pl. ÚS 12/02

,

Pl. ÚS 6/05

).

Neústavnost napadeného rozhodnutí nelze ani dovodit z toho, že jiný soud v obdobném případě ustanovení § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. neaplikoval. Jak Ústavní soud judikoval v bodu 36 nálezu ze dne 12. září 2007

sp. zn. Pl. ÚS 87/06

(in http://nalus.usoud.cz): "Specifickým a nepostradatelným atributem soudní moci odůvodněným a také vyžadovaným čl. 4 Ústavy, podle kterého základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci, jakož i čl. 81 a 82 Ústavy, podle kterých soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy s tím, že soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat, je přitom nezávislost". Z uvedeného plyne, že namítané rozhodnutí je výsledkem nezávislého soudního rozhodování a stěžovateli nelze přisvědčit, pokud má za to, že soudy jsou povinny vždy rozhodovat stejně, byť se jedná o jiné kauzy.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu