Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding unequal guardian and lawyer fees as unfounded.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed a constitutional complaint filed by a guardian challenging lower fees compared to legal representation rates. The applicant argued that the lower fee violated the principle of equality under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms, claiming arbitrary differentiation between guardians and lawyers. The court rejected this claim, finding that the lower courts correctly interpreted the relevant regulations and that the fee structure did not constitute unconstitutional arbitrariness or a violation of non-accessory equality.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as obviously unfounded if the lower courts have reasonably interpreted the law and the decision does not violate constitutional principles of equality or arbitrary discretion.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 26. ledna 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatelky Mgr. J. M., advokátky, zastoupené JUDr. Jiřím Fílou, advokátem se sídlem U Imperiálu 10, 360 01 Karlovy Vary, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. října 2009 č. j. 11 Co 598/2009-50 a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 17. srpna 2009 č. j. 39 C 248/2008-44, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. o její odměně, přiznané jí jako opatrovníkovi ustanovenému ve smyslu § 29 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelka tvrdila, že těmito rozhodnutími byl porušen princip rovnosti, zakotvený v čl. 1 Listiny základních práv a svobod.
Mělo se tak stát z toho důvodu, že jí byla odměna přiznána dle § 7 bod 1 ve spojení s § 9 odst. 5 citované vyhlášky, ačkoliv dle jejího přesvědčení by jí měla být přiznána dle § 7 bod 3 této vyhlášky. Nevidí žádný důvod, proč byl měla být odměna opatrovníka ustanoveného ve smyslu § 29 odst. 3 o. s. ř. nižší, než odměna při rozhodnutí o ustanovení právního zastoupení podle § 30 o. s. ř. nebo v případě právního zastoupení na základě plné moci. Je toho názoru, že soud může v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR vyvodit závěr, že § 9 odst. 5 citované vyhlášky je v rozporu s § 1 odst. 2 zákona č. 85/12996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a čl. 1 Listiny základních práv a svobod, což doložila i konkrétní rozhodovací činností Městského soudu v Praze (usnesení ze dne 7. 2. 2008 č. j. 20 Co 468/2007-140 a č. j. 20 Co 512/2007-140). Jelikož tak soudy v napadených rozhodnutích neučinily, stěžovatelka konstatovala, že uvedené vede k porušení principu rovnosti, právní nejistotě a svévoli, pročež se domáhala, aby Ústavní soud tato rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud k závěru o svévoli v rozhodování o odměně stěžovatelky nedospěl. Obecné soudy přezkoumatelně vyložily, o která ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. své rozhodnutí opírají a ani ve věci rozhodující senát Ústavního soudu, posuzováno z širšího pohledu kontextuálního vycházejícího ze smyslu a účelu institutů opatrovnictví a právního zastoupení, nemá za to, že by předmětným rozhodováním došlo k dotčení ústavního principu neakcesorické rovnosti, jejímž obsahem je vyloučení libovůle v rozlišování subjektů a práv (kupř. nálezy
sp. zn. Pl. ÚS 36/01
,
Pl. ÚS 12/02
,
Pl. ÚS 6/05
). Tyto závěry jsou v souladu i s jeho dosavadní rozhodovací praxí (kupř. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 728/08
,
IV. ÚS 880/09
).
Pro uvedené byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2010
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu