Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible because the criminal proceeding was not final.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the applicant against a Supreme Court decision. The applicant argued that the prolonged criminal proceedings violated his constitutional rights to a fair trial and timely justice. The Court ruled the complaint inadmissible because the underlying criminal case was still ongoing, leaving the applicant with other legal remedies.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court may not substantively decide on a constitutional complaint if the challenged decision is not final and the applicant has other legal remedies available.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. P. P., zastoupeného JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem v Praze 10 - Vinohrady, Na Zájezdu 1945/16, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2009 sp. zn. 5 To 32/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 15. 12. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, přičemž s poukazem na čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tvrdil, že Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") svým postupem a uvedeným rozhodnutím zasáhl do těchto jeho ústavních práv, resp. že nerespektoval jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dál jen "krajský soud") byl stěžovatel podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podle § 124d odst. 1 trestního zákona. K odvolání státního zástupce vrchní soud shora označeným usnesením rozsudek krajského soudu z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. a) až d) trestního řádu zrušil a podle § 259 odst. 1 trestního řádu ohledně bodu označeného IV věc vrátil krajskému soudu k novému rozhodnutí a ve zbylém rozsahu podle § 260 trestního řádu věc vrátil státnímu zástupci k došetření.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá nepřiměřenou délku svého trestního stíhání a v této souvislosti poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006
sp. zn. II. ÚS 535/03
a ze dne 9. 9. 2004
sp. zn. I. ÚS 64/04
(míněn patrně "I. ÚS 641/04"). Dále pak upozorňuje na procesní vady, jichž se měly orgány činné v trestním řízení (zejména při opatřování důkazů v cizině) dopustit a na které prý v průběhu řízení opakovaně upozorňoval, a vrchnímu soudu vytýká, že věc měl ponechat, pokud vůbec, u obecných soudů; v důsledku namítaných vad mělo dojít k porušení jeho práva na obhajobu.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně poukazuje na princip minimalizace zásahů tohoto soudu do činnosti soudů obecných a na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti (jež tak představuje ultima ratio), které pokládá za jedny ze základních vodítek interpretace a aplikace zákona o Ústavním soudu, resp. těch jeho ustanovení, která dopadají na řízení o ústavní stížnosti. V souvislosti s tím Ústavní soud dospěl k závěru, že je oprávněn věcně rozhodovat o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti (srov. např. usnesení ze dne 5. 9. 2001
sp. zn. I. ÚS 339/01
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, usn. č. 33). Za taková "konečná" rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se sice řízení nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část, kdy jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. V nyní posuzovaném ohledu se o takové rozhodnutí nejedná, řízení dále pokračuje a stěžovatel má možnost v jeho rámci uplatňovat své námitky, resp. brojit proti pro něho eventuálně nepříznivému meritornímu rozhodnutí opravnými prostředky. Z tohoto důvodu nutno pokládat v této části ústavní stížnost za nepřípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Brojí-li stěžovatel proti průtahům v dané trestním řízení, je třeba také poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle níž tyto lze kvalifikovat jako tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, o němž Ústavní soud může - budou-li (v prvé řadě) splněny formální podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu (srov. zejm. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) - rozhodnout způsobem předpokládaným v § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu (srov. výše zmiňovaný nález
sp. zn. I. ÚS 641/04
). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud je návrhovým žádáním vázán a stěžovatel v ústavní stížnosti dané námitce adekvátní rozhodnutí nepožadoval, nemohl se Ústavní soud jí ani zabývat věcně.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2010
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu