Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to failure to meet mandatory lawyer representation requirements.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the petitioner P. Č. against a Supreme Administrative Court decision regarding procedural deadlines. The petitioner argued for the annulment of the lower court's ruling and an order to correct procedural violations, but the Court found the filing defective because the petitioner was not represented by a lawyer. The Court determined that while prior warnings were given, the petitioner's continued insistence on self-representation rendered further individual warnings ineffective and formalistic, leading to the dismissal of the complaint.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint without a hearing if the petitioner fails to meet mandatory representation requirements, provided the petitioner is aware of the obligation and has previously been warned.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o návrhu stěžovatele P. Č., proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2009, č. j. 9 Aps 2/2009-104, ze dne 17. 9. 2009, č. j. Aprk 8/2009-13, a proti jinému zásahu orgánu státní moci, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 13. 10. 2009, označeným jako ústavní stížnost, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, kterým Nejvyšší správní soud zamítl jeho návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu Krajským soudem v Českých Budějovicích a aby zakázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích "pokračovat v porušování práva stěžovatele na spravedlivý proces...", přikázal "předsedovi senátu správního soudu obnovit stav před porušením" a "opravit závadný úkon asistenta soudce".
Stěžovatel při podání ústavní stížnosti a připojeného návrhu nebyl (a není) zastoupen advokátem (viz § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu") a jeho podání za řádný návrh na zahájení řízení považovat nelze.
Z mnoha dalších řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatel vede, se podává, že tento postup (jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem a formální náležitosti ústavní stížnosti) volí, ačkoli byl opakovaně poučen, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti (viz kupříkladu věci ústavních stížností vedené pod
sp. zn. IV. ÚS424/09
,
sp. zn. I. ÚS 257/09
,
sp. zn. III. ÚS 765/09
,
sp. zn. I. ÚS 787/09
,
sp. zn. Pl. ÚS5/09
,
sp. zn. III. ÚS 291/09
,
sp. zn. I. ÚS 467/09
, či
sp. zn. I. ÚS 786/09
).
Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.
Ústavní soud je však toho názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly stěžovateli objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se pak setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Vědomost o povinném zastoupení, jakož i toho, že tato podmínka podání není splněna (a nebude jím plněna ani pro budoucno), dává stěžovatel ostatně najevo i v nyní posuzovaném návrhu, když uvádí, že "i se stoprvním návrhem se od nynějška ... bude obracet na ÚS bez advokáta".
V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem(shodně usnesení Ústavního soudu ve stěžovatelově věci
sp. zn. II. ÚS 1822/09
,
sp. zn. I.ÚS 1786/09
,
sp. zn. III. ÚS 1989/09
,
sp. zn. IV. ÚS 1785/09
,
II. ÚS 2255/09
,
I. ÚS 2176/09
a další) se tudíž Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (§ 63 téhož předpisu, § 104 odst. 2 o. s. ř.) a soudcem zpravodajem ústavní stížnost bez jednání odmítl, přičemž poznamenává, že jeho rozhodovací praxe je v tomto směru ustálená (srovnej např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 2387/08
,
sp. zn. IV. ÚS 2386/08
,
sp. zn. II. ÚS 713/08
,
sp. zn. II. ÚS 1638/07
,
sp. zn. III. ÚS 847/07
a další).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2009
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj