Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to increased sentence after prior ruling reversal.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by L. L. against a criminal court's decision to increase his sentence following a reversal of a previous ruling. The petitioner argued that the new, harsher penalty constituted a sanction for exercising the right to appeal, violating his right to a fair trial. The court found no violation because the lower courts properly addressed the arguments and the increased sentence was justified by the defendant's repeated commission of the crime.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a complaint alleging a violation of the right to a fair trial when a court increases a sentence after a prior judgment is reversed, provided the new decision is reasoned and based on relevant facts.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 26. října 2009 v senátě složeném z předsedkyně VlastyFormánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti L. L., zastoupeného Mgr. Karlem Horákem, advokátem, AK Senovážné nám. 23, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. 8 To 162/2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 2. 2009 sp. zn. 1 T 118/2007 spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti obou rozhodnutí takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Současně stěžovatel žádá odložení vykonatelnosti obou rozhodnutí.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Obvodní soud pro Prahu 10 trestním příkazem ze dne 4. 5. 2007 sp. zn. 1 T 118/2007 shledal stěžovatele vinným trestným činem krádeže dle ustanovení § 247 odst. 1 písm. a) trestního zákona a uložil stěžovateli trest obecně prospěšných prací. Na základě stěžovatelova odporu byl trestní příkaz zrušen a rozsudkem ze dne 10. 9. 2007 byl stěžovateli pro tentýž trestný čin uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců se zařazením stěžovatele do věznice s ostrahou. Poté, co byl tento rozsudek zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. 8 To 543/2008, Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 27. 2. 2009 sp. zn. 1 T 118/2007 pro shodný trestný čin odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců a zařadil jej do věznice s ostrahou. V odůvodnění uvedl, že trest odnětí svobody uložil stěžovateli z důvodu předchozího soudního trestání, přičemž do snížení výměry oproti předchozímu rozsudku promítl nová zjištění a snížení způsobené škody. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. 8 To 162/2009 stěžovatelovo odvolání zamítl a v odůvodnění poukázal na ustanovení § 314g odst. 2 trestního řádu, dle kterého není soud po zrušení trestního příkazu vázán v něm stanoveným druhem ani výměrou trestu.
Dle názoru stěžovatele obvodní soud v rozporu s nálezem
sp. zn. II. ÚS 213/2000
řádně neodůvodnil, z jakého důvodu a na podkladě jakých konkrétních skutečností, které nebyly v době vydání trestního příkazu známy, trest v hlavním líčení zpřísnil, a to i přesto, že tuto skutečnost stěžovatel namítal ve svých odvoláních a odvolací soud dal soudu prvního stupně ve zrušovacím rozhodnutí závazný pokyn v tomto směru. Uložení přísnějšího trestu považuje stěžovatel za sankci za uplatnění práva podat odpor, a to i proto, že soud prvního stupně mimo protokol stěžovateli sdělil, že si nedokázal vážit trestu obecně prospěšných prací.
Předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 10 ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že důvod uplatněný v ústavní stížnosti je překvapivý a nebýt v ústavní stížnosti uveden, namítaná skutečnost by do věci nebyla vnesena vůbec, neboť jde o výmysl neodpovídající realitě procesu ani obou dotčených rozhodnutí.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pravidelně připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není „superrevizní“ instancí v systému všeobecného soudnictví, a jeho úkolem není přezkum zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (nález
sp. zn. III. ÚS 84/94
, Sb.n.u., sv. svazek 3, s. 257). Jedná-li se o rozsudek v trestní věci, musí jeho odůvodnění obsahovat prvky vymezené ustanovením § 125 trestního řádu, tj. uvedení skutečností, které soud považoval za prokázané, o jaké důkazy tato svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil; též musí být z odůvodnění rozhodnutí patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhu na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Odůvodnění musí být přesvědčivé a předmět řízení musí být vyčerpán v tom smyslu, že je třeba pečlivě zvážit všechny skutečnosti mající vztah k projednávané věci, pročež je nutné, aby obecné soudy v rámci odůvodnění rozhodnutí nejen osvětlily, na základě čeho dospěly vysloveným závěrům, ale aby tyto závěry rovněž obhájily i tím, že se vypořádají se všemi relevantními námitkami uplatněnými účastníky řízení.
Ústavní soud připomíná, že rozhodování o druhu a výměře trestu je vyhrazeno obecným soudům, přičemž Ústavnímu soudu do této sféry přísluší zasahovat toliko v extrémních případech, kdy nejsou respektována kogentně stanovená zákonná pravidla, rozhodnutí je postiženo libovůlí, postrádá rozumnost apod. V projednávané věci Ústavní soud takové pochybení neshledal. Trestní řízení ve stěžovatelově věci proběhlo při respektování základních zásad spravedlivého procesu a rozhodnutí z něho vzešlá jsou opatřena odůvodněním, z něhož je seznatelné, jaké úvahy soudy vedly k jejich závěrům. Obecné soudy se stěžovatelovou námitkou, jež je předmětem ústavní stížnosti, zabývaly a vysvětlily, proč jí nebylo možno přisvědčit. Vina stěžovatele byla bez důvodných pochyb zjištěna a trest za ni uložený odůvodněný též skutečností, že se stěžovatel majetkové trestné činnosti dopustil opakovaně, se nevymyká kautelám ústavnosti. Závěry vyslovené v nálezu
II. ÚS 213/2000
, na nějž stěžovatel poukazuje, na věc z důvodu skutkové odlišnosti nedopadají.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu