Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 2590/09 ECLI:CZ:US:2009:3.US.2590.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming ordinary courts violated rights by not ruling on lease termination validity in eviction proceedings.

Numero d'incarto III.ÚS 2590/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by tenants against eviction orders issued by lower courts. The tenants argued that the courts failed to address the preliminary question of the lease termination's validity, which they claimed was essential given a prior separate lawsuit had already ruled the termination invalid due to non-payment. The Court held that since the validity issue was already finally decided in a different proceeding, the eviction courts were not required to re-examine it, and their decisions did not violate fundamental rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 39 of the Civil Code; § 135 of the Civil Procedure Code: Where a preliminary question of legal act validity has been finally decided in a separate proceeding, ordinary courts are not obligated to re-examine it in eviction proceedings, and such omission does not constitute a violation of fundamental rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
eviction proceedings lease termination validity preliminary question finality of judgment constitutional complaint fundamental rights separate proceeding

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Art. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
§ 135 odst. 3 o. s. ř.
7 C 34/2008) vedeném stejnými soudy, které ostatně z výsledků řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu předmětného bytu vycházely a zcela se s nimi ztotožnily (§ 135 odst. 3 o. s. ř.).
§ 132 o. s. ř.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 22. října 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti: A) P. H. a B) Z. H., oba zastoupeni Mgr. Tomášem Vašíčkem, advokátem se sídlem Na Kozačce 7, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. července 2009 č. j. 6 Co 1203/2009-63 a proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 23. února 2009 č. j. 8 C 115/2008-31, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Stěžovatelé v ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 5. 10. 2009, napadají oba, v záhlaví usnesení označené rozsudky, které podle jejich názoru porušily jejich ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť se tyto soudy v rámci pravomocně skončeného řízení nezabývaly řešením předběžné otázky platnosti či neplatnosti výpovědi z nájmu bytu ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"), přičemž právě posouzení platnosti tohoto právního úkonu bylo prý v předmětné věci zásadní.

Město Písek jako žalobce se žalobou domáhal proti žalovaným vyklizení bytu, jehož je vlastníkem. Právním důvodem žaloby byla výpověď z nájmu bytu, kterou stěžovatelé obdrželi v lednu a v březnu 2008.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že nesouhlasí se závěry obou obecných soudů, které žalobě vyhověly, a zdůrazňují, že v řízení, v němž je rozhodováno o uložení povinnosti vyklidit byt, tedy o zbavení jedné ze základních životních potřeb, je vždy nejprve nezbytné vyřešit jako předběžnou otázku platnost či neplatnost výpovědi z nájmu bytu.

V této souvislosti stěžovatelé poukazují na to, že se žalobou v jiném samostatném řízení domáhali určení neplatnosti této výpovědi, neboť dlužné nájemné bylo uhrazeno již v době před jejím doručením, takže prý "zákonný důvod pro její doručení stěžovatelům odpadl". Na základě tohoto svého názoru stěžovatelé dovozují, že výpověď z nájmu bytu ze dne 11. 1. 2008 je pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatným právním úkonem, který od počátku nemohl založit jakékoli právní účinky.

II. Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 23. 2. 2009 č. j. 8 C 115/2008-31 žalobě Města Písek proti stěžovatelům (v dřívějším řízení v procesním postavení žalovaných) o vyklizení bytu vyhověl a uložil stěžovatelům povinnost vyklidit byt č. 1 I. kategorie v I. poschodí domu čp. 380 na ulici Třebízského v Písku o velikosti 4+1, a to do 15 dnů od zajištění přístřeší (výrok I.).

Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že výpověď byla dána stěžovatelům podle ustanovení § 711 odst. 2 písm. b) OZ z důvodu hrubého porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu, neboť žalovaní neplatili nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Výpověď byla stěžovatelům doručena. Od této doby stěžovatelé užívali byt bez právního důvodu. Žalobu na určení neplatnosti výpovědi stěžovatelé nepodali včas, i když výpověď v tomto ohledu obsahovala řádné poučení podle § 711 odst. 3 OZ.

Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací, a to rozsudkem ze dne 2. 7. 2009 č. j. 6 Co 1203/2009-63 (výrok I.).

Odvolací soud po doplnění dokazování spisem Okresního soudu v Písku sp. zn. 7 C 34/2008 konstatoval, že ve věci sp. zn. 7 C 34/2008 (v níž se stěžovatelé žalobou domáhali vyslovení neplatnosti výpovědi) proběhlo již i odvolací řízení, přičemž Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. 7. 2009 č. j. 6 Co 1533/2009-54 potvrdil zamítavý rozsudek prvoinstančního soudu.

Za zcela správná shledal odvolací soud jak skutková zjištění soudu prvního stupně, tak i právní názor z nich vyvozený, i když ne zcela přesně právně odůvodněný, neboť v řízení o uložení povinnosti vyklidit byt již soud nemůže přezkoumávat platnost výpovědi z hlediska označených výpovědních důvodů, jak to provedl soud prvního stupně.

III. Ústavní soud po zvážení obsahu námitek stěžovatelů dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují s právními závěry obou obecných soudů a tvrdí, že obecné soudy porušily čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že v řízení o vyklizení předmětného bytu se tyto soudy měly jako předběžnou zabývat otázkou platnosti výpovědi. S tímto názorem nelze souhlasit.

V řízení o vyklizení bytu se již soud otázkou platnosti výpovědi nezabývá; v projednávané věci to platí tím spíše, že tato otázka již byla soudem posouzena a bylo o ní pravomocně rozhodnuto v jiném řízení (sp. zn. 7 C 34/2008) vedeném stejnými soudy, které ostatně z výsledků řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu předmětného bytu vycházely a zcela se s nimi ztotožnily (§ 135 odst. 3 o. s. ř.).

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy věnovaly dostatečnou pozornost posouzení těch aspektů, které byly nezbytné a rozhodné pro rozhodnutí ve věci, přičemž hodnocení zjištěných skutečností bylo provedeno v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. V závěrech obou obecných soudů nelze spatřovat ani svévoli ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a přijatými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

Proto Ústavní soud nemohl souhlasit se stěžovateli v tom, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejich práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2009

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu