Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 448/09 ECLI:CZ:US:2009:4.US.448.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming lack of judicial access and arbitrary court rulings in property disputes.

Numero d'incarto IV.ÚS 448/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by five individuals against final court decisions regarding land ownership. The applicants argued that the courts violated their right to judicial protection and acted arbitrarily, yet the Court found no procedural flaws since the lower courts provided sufficient reasoning. The decision emphasized that the Constitutional Court cannot substitute its own interpretation of the law or correct factual errors absent a proven violation of fundamental rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; čl. 90 Ústavy; čl. 82 odst. 1 Ústavy; § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: The Constitutional Court lacks jurisdiction to review the substantive interpretation of law or factual findings by ordinary courts unless a violation of fundamental rights is established, and the right to judicial protection is not infringed merely by an unsuccessful litigation outcome.

Parole chiave

Generato dall'IA
right to judicial protection access to court arbitrary court rulings interpretation of law factual errors property ownership disputes Constitutional Court jurisdiction

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 90 Ústavy
36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o vlastnictví k nemovitostem zrušil.
čl. 82 odst. 1 Ústavy
Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazujícího prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy).
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti 1) Ing. E. P., 2) S. P., 3) M. P., 4) B. J. a 5) J. K., všech zastoupených Mgr. Renatou Wachtlovou, advokátkou, AK se sídlem v Hořovicích, Pražská 904, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008 čj. 28 Cdo 827/2008-1321, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007 čj. 28 Co 538/2007 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. 10. 2006 čj. 5 C 73/2004-1061, 5 C 76/2004, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 25. 5. 2007 čj. 5 C 73/2004-1206 a opravného usnesení ze dne 25. 5. 2007 čj. 5 C 73/2004-1209, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 26. 2. 2009 se Ing. E. P., S. P., M. P., B. J. a J. K. (dále též "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud nálezem vyslovil porušení základního práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o vlastnictví k nemovitostem zrušil.

II. Z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů spisu Okresního soudu v Příbrami (dále též "nalézací soud") sp. zn. 14 C 40/98, 14 C 71/98 a 5 C 73/2004 vyplývají následující skutečnosti.

Řízení o návrhu stěžovatelů na určení domnělé oprávněné osoby vedené u Okresního soudu v Příbrami:

Dne 27. 2. 1998 a dne 10. 4. 1998 stěžovatelé podali k nalézacímu soudu žaloby o určení domnělých oprávněných osob podle § 4a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen "zákon o půdě"). Usnesením nalézacího soudu ze dne 12. 6. 1998 čj. 14 C 40/98-24 byly věci vedené u něj pod sp. zn. 14 C 40/98 a 14 C 71/98 spojeny ke společnému řízení a nadále projednávány pod sp. zn. 14 C 71/98.

Nalézací soud rozsudkem ze dne 15. 7. 1998 čj. 14 C 71/98-27 určil, že žalobci (nyní stěžovatelé) jsou oprávněni ve smyslu § 4 a § 4a odst. 3 zákona o půdě k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle ust. § 9 odst. 1 citovaného zákona k nemovitostem v držení žalovaných v katastrálních územích ve výroku uvedených (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Dne 26. 10. 1998 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením čj. 23 Co 564/98-52 k odvolání Lesů České republiky, s.p., (druhý žalovaný) rozsudek nalézacího soudu ze dne 15. 7. 1998 ve vztahu žalobců a druhého žalovaného a v souvisejícím výroku o náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dne 17. 3. 1999 nalézací soud rozsudkem čj. 14 C 71/98-103 určil, že žalobci jsou oprávněni ve smyslu § 4 a § 4a odst. 3 zákona o půdě k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle ust. § 9 odst. 1 citovaného zákona k nemovitostem ve výroku specifikovaných (výrok I.); ve výroku II. nalézací soud žalobu ve vztahu k nemovitostem tam specifikovaným zamítl; výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.

Dne 26. 1. 2000 nalézací soud vydal doplňující rozsudek čj. 14 C 71/98-155 a dne 29. 3. 2000 opravné usnesení čj. 14 C 71/98-157.

Dne 8. 6. 2000 odvolací soud k odvolání všech účastníků rozsudek nalézacího soudu ze dne 17. 3. 1999, ve znění doplňujícího rozsudku a opravného usnesení, rozsudkem čj. 23 Co 302/2000, 23 Co 309/2000-176 změnil tak, že se žaloba zamítá; ve výroku, jímž byla žaloba, že žalobci jsou oprávněni jako domnělé oprávněné osoby k uplatnění nároku u pozemkového úřadu na vydání tam specifikovaných nemovitostí zamítnuta, rozsudek nalézacího soudu potvrdil; rozhodl též o nákladech řízení před nalézacím a odvolacím soudem.

Dne 24. 1. 2001 Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") rozsudkem čj. 26 Cdo 2076/2000-204 k dovolání žalobců rozsudek odvolacího soudu ze dne 8. 6. 2000 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dne 17. 4. 2001 odvolací soud rozsudek nalézacího soudu ze dne 17. 3. 1999 ve znění doplňujícího rozsudku a opravného usnesení rozsudkem čj. 23 Co 100/2001, 23 Co 101/2001-214 změnil tak, že zamítl žalobu žalobců jako domnělých oprávněných osob na vydání nemovitostí v rozsudku specifikovaných; v zamítavém výroku napadený rozsudek změnil tak, že žalobci jako domnělé osoby jsou oprávněni k uplatnění nároku na vydání specifikovaných nemovitostí u pozemkového úřadu; ve výroku o oprávnění žalobců jako domnělých oprávněných osob k uplatnění nároku na vydání nemovitostí u pozemkového úřadu rozsudek nalézacího soudu ve znění doplňujícího rozsudku a opravného usnesení potvrdil ohledně specifikovaných pozemků. Závěrem rozhodl o nákladech řízení před nalézacím a odvolacím soudem.

Rozhodnutí pozemkového úřadu o obnovení vlastnického práva stěžovatelů k nemovitostem:

Na základě rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 17. 4. 2001 Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad v Příbrami, dne 9. 6. 2004 vydalo podle § 9 odst. 4 zákona o půdě rozhodnutí, kterým bylo výrokem pod bodem A obnoveno vlastnické právo stěžovatelů k žádaným nemovitostem.

Řízení o žalobě vedlejších účastníků vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 73/2004:

Dne 21. 6. 2004 Ing. J. C. - M. a K. C. - M. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastníci; dále jen "žalobci") podali k nalézacímu soudu podle části páté o. s. ř. žalobu, kterou se domáhali určení, že se stávají vlastníky, každý z nich v rozsahu jedné ideální poloviny, v návrhu rozsudečného výroku označených nemovitostí. Žalobu zdůvodnili tím, že byli dotčeni na svých právech rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Příbrami, ze dne 9. 6. 2004.

Dne 7. 11. 2005 nalézací soud rozsudkem čj. 5 C 76/2004, 5 C 73/2004-830 řízení o určení vlastnictví specifikovaných pozemkových parcel zastavil (výrok I.), žalobu na určení vlastnictví ke specifikovaným nemovitostem zamítl (výrok II.), určil, že žalobci jsou vlastníky každý v rozsahu jedné poloviny specifikovaných nemovitostí (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V. až VII.).

Dne 31. 3. 2006 odvolací soud k odvolání žalobců rozsudek nalézacího soudu ze dne 7. 11. 2005 rozsudkem čj. 28 Co 76/2006-903 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dne 13. 10. 2006 nalézací soud (ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 25. 5. 2007 čj. 5 C 76/2004, 5 C 73/2004-1206 a opravným usnesením ze dne 25. 5. 2007 čj. 5 C 76/2004, 5 C 73/2004-1209) žalobu na určení vlastnictví k nemovitostem ve výrocích označených zamítl (výroky I. a VI. ), určil, že žalobcům a stěžovatelům nevzniká vlastnictví k pozemkům ve výroku označeným (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III., IV. a V.).

Dne 2. 10. 2007 odvolací soud k odvolání žalobců i žalovaných rozsudek nalézacího soudu ze dne 13. 10. 2006 ve znění doplňujícího rozsudku a opravného usnesením v napadených výrocích I., II. a VI. změnil a určil, že žalobci jsou spoluvlastníky každý ideální 1/2 nemovitostí ve výroku označených (výrok I.). Ve výrocích II. a III. odvolací soud rozhodl o nákladech řízení. Výrokem VI. odvolací soud rozsudek nalézacího soudu ve výroku o nákladech řízení mezi žalovanými a Povodím Vltavy, s. p., Praha zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil.

Dne 20. 11. 2008 dovolací soud dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 2. 10. 2007 zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).

Poslední tři výše uvedená rozhodnutí nalézacího, odvolacího a dovolacího soudu jsou předmětem ústavní stížnosti.

III. V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno základní právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny a článek 90 Ústavy. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001 čj. 26 Cdo 2076/2000-204 a rozhodnutí, která jsou předmětem ústavní stížnosti, považovali za rozporná, v důsledku čehož byla "zcela porušena jejich základní právní jistota v pravomocné rozhodnutí soudu, neboť jedním rozhodnutím jim byla přiznána práva a druhým rozhodnutím vydaným po několika letech jim byla odňata".

Stěžovatelé se domnívali, že na základě rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 17. 4. 2001 čj. 23 Co 100/2001, 23 Co 101/2001-214 jim byl přiznán "iustus et veris titulus" pro přiznání vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Napadenými rozhodnutími obecných soudů jim však tento titul byl po 4 letech odňat, čímž "došlo jednoznačně k zásahu do jejich základních práv a svobod upravených v čl. 36 Listiny". Pokud se taková věc bude opakovat i v jiných případech, bude to dle jejich přesvědčení "znamenat nejistotu".

IV. Nejvyšší soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že po přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu nemohl dospět k jinému závěru než dovolání zamítnout. Ústavní stížnost považoval za neopodstatněnou.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na důvody uvedené v jeho rozhodnutí ze dne 2. 10. 2007 a rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 20. 11. 2008 a dodal, že obecné soudy rozhodly v souladu s judikaturou dovolacího soudu k otázce domnělých oprávněných osob ve smyslu § 4a odst. 3 zákona o půdě. Vyjádřil přesvědčení, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu; ve svém rozhodnutí respektoval skutečnost, že stěžovatelům byl pravomocným rozhodnutím uznán statut domnělých oprávněných osob a tedy právo domáhat se u pozemkového úřadu vydání žádaných zemědělských nemovitostí. V tomto řízení však byly posuzovány další skutečnosti, v rozhodnutích, na která stěžovatelé poukázali, dosud závazným způsobem neřešené.

V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Stěžovatelé tvrdili, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byli dotčeni na základním právu na soudní a jinou právní ochranu; bez podrobnější argumentace ústavněprávní poukázali na čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy.

Ústavní soud připomíná, že jako "právo na soudní a jinou právní ochranu" je označena skupina základních práv obsažených v hlavě páté Listiny, zaručující ve své podstatě strukturované "právo na spravedlivý proces", mj. právo každého na to, aby v civilních věcech jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně, v přiměřené lhůtě a při zachování principu rovnosti účastníků projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích [srov. tzv. "civilní větev" čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")].

Jedním z pilířů základního práva na spravedlivý proces je "právo na projednání věci soudem", tj. právo na přístup k soudu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tyto články zaručují každému právo na to, aby jakákoliv jeho stížnost vztahující se k jeho občanským právům nebo závazkům byla projednána soudem. Tím zakotvují "právo na soud", přičemž právo na přístup k soudu, tj. právo iniciovat soudní řízení v občanskoprávních věcech, je pouze jedním z jeho aspektů; je to ovšem aspekt, který fakticky činí možným požívat dalších záruk uvedených v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Prvky spravedlivosti, veřejnosti a přiměřené rychlosti soudního řízení před zákonem zřízeným nezávislým a nestranným soudem by vskutku neměly vůbec žádnou hodnotu, kdyby takové řízení nebylo nejprve zahájeno. A v občanskoprávních záležitostech si lze stěží představit právní stát bez možnosti přístupu k soudům. Nutno ovšem zdůraznit, že právo na spravedlivý proces je ryze procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo.

Již ze samotné skutečnosti, že předmětem ústavní stížnosti jsou rozhodnutí obecných soudů všech stupňů vydaná v řízení, jehož stěžovatelé byli účastníky, lze dovodit, že základní právo stěžovatelů na přístup k soudu (jinak řečeno "na soudní ochranu") zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nebylo porušeno. Ze samotné skutečnosti, že v tomto řízení účastníci nebyli zcela úspěšní, porušení tohoto práva nelze dovodit.

Pokud snad stěžovatelé nesouhlasili s právním posouzením jejich věci obecnými soudy, Ústavní soud připomíná, že výklad zákona a jeho aplikace při rozhodování civilních sporů přísluší v prvé řadě těmto soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavnímu soudu také nepřísluší rozhodovat o skutkových či právních omylech, kterých se měly údajně obecné soudy dopustit, leda v případě a v rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení základních práv či svobod, což v případě stěžovatelů neshledal.

K tvrzenému porušení čl. 90 Ústavy Ústavní soud uvádí, že tento článek (stejně jako čl. 95 Ústavy) sám o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelů nezakládá, neboť obsahuje především institucionální záruku soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález

IV.ÚS 285/02

, Sb. n. u., sv. 30, str. 193 (195-6)].

Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nalézacího, odvolacího i dovolacího soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelé vyvozují, nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazujícího prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2009

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu