Constitutional Court dismisses appeal as inadmissible due to exhaustion of legal remedies in civil proceedings.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by MADAL s.r.o. against lower court decisions dismissing a judgment for default. The company argued that courts violated fair trial principles by failing to address its claims and evidence. The Court ruled the appeal inadmissible because the case was already pending in further proceedings, meaning all legal remedies had not been exhausted.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the case has not been concluded by a final court decision, as the principle of exhaustion of legal remedies requires all ordinary judicial remedies to be fully utilized before seeking constitutional protection.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti společnosti MADAL s. r. o., se sídlem v Praze 3, Seifertova 71/352, zastoupené JUDr. Robertem Matasem, advokátem se sídlem v Praze 1, Masarykovo nábřeží 14, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2007, čj. 41 Cm 186/2003-190, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2008, čj. 13 Cmo 401/2007-242, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka, jenž v civilním řízení vystupuje v procesní roli žalobce, brojí ústavní stížností proti v záhlaví označeným usnesením, jimiž byl podle § 153b odst. 4 o. s. ř. zrušen rozsudek pro zmeškání žalovaných. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že se soudy nevypořádaly s jeho rozhodnými tvrzeními ani s jím předloženými důkazy; tím bylo porušeno právo na spravedlivý proces (princip rovnosti zbraní, princip kontradiktornosti, zákaz libovůle) ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Na podané ústavní stížnosti setrval i v replice k vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka.
Z procesního spisu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 7. 2007, čj. 41 Cm 186/2003-190, zrušil podle § 153b odst. 4 o. s. ř. rozsudek pro zmeškání téhož soudu ze dne 4. 5. 2007, čj. 41 Cm 186/2003-173. Vrchní soud v Praze - k odvolání žalobkyně, tj. stěžovatelky - usnesením ze dne 29. 1. 2008, čj. 13 Cmo 401/2007-242, usnesení soudu I. stupně potvrdil.
Ústavní soud se obdobnou procesní situací, v níž bylo napadeno rozhodnutí o zrušení rozsudku pro zmeškání, zabýval v usnesení ze dne 20. 8. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 1698/07
, a dospěl v něm k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud nemá důvodu, proč by se od již zaujatého právního názoru měl v této věci odchylovat.
V souladu s citovaným usnesením lze proto konstatovat, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ústavní stížnost je tedy třeba chápat jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce za situace, kdy právní prostředky určené k jejich ochraně byly již vyčerpány a nelze se jich jiným zákonným způsobem domáhat (srov. ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud stojí ve své rozhodovací praxi na stanovisku, že ochrana ústavnosti není, a z povahy věci ani nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a za procesní prostředky k ochraně práva považuje nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou i samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve tehdy, pokud nebyla ochráněna ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska vzal Ústavní soud v úvahu při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu i v této projednávané věci.
Systém ústavního soudnictví v České republice je tedy založen především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených a podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě, kdy věc není ukončena pravomocným rozhodnutím soudu ve věci samé, nýbrž se vrací k dalšímu řízení, je ústavní stížnost nepřípustná [srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V., Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, s. 338 a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2006,
sp. zn. IV. ÚS 125/2006
in ASPI: 32032 (JUD)]. Napadenými rozhodnutími soud I. stupně zrušil svůj rozsudek pro zmeškání a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil. Za této situace nelze než uzavřít, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť nesplňuje nezbytnou formální (procesní) náležitost - tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva - k tomu, aby se jí mohl Ústavní soud zabývat. Řízení dále pokračuje a stěžovatelka má zachovánu možnost v dalším průběhu soudního řízení disponovat všemi svými procesními právy.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že podle konstatních názorů judikaury a literatury ponechává § 153b o. s. ř. vydání kontumačního rozsudku na uvážení soudu; soud rozsudek pro zmeškání vydat nemusí, ani když jsou splněny citovaným ustanovením předepsané předpoklady (srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 2785/07
, v literatuře kupř. Drápal, L. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání, komentář k § 153b, bod 8.). Lze proto usuzovat, že nemá-li žalobce nárok na vydání kontumačního rozsudku, přestože jsou splněny zákonem stanovené předpoklady jeho vydání, nemohou být jeho práva dotčena ani tím, bude-li posléze tento rozsudek zrušen podle § 153b odst. 4 o. s. ř. Řízení bude dále pokračovat projednáním věci samé a stěžovatel bude v tomto řízení moci realizovat veškerá procesní práva, která mu náleží.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. srpna 2009
Ivana Janů
soudce zpravodaj