Constitutional Court dismisses complaint claiming unfair trial due to joint proceedings and same judge.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by an accused against the District Court's decision to join two criminal cases and assign them to the same judge. The applicant argued this violated his rights to a fair trial and legal representation, claiming the combined proceedings would be inefficient and that the judge had previously conducted an illegal wiretap. The court found the complaint clearly unfounded because the statutory grounds for joining the cases were properly stated and the assignment of the judge followed established scheduling rules without arbitrariness.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not act as a super-review instance but examines whether proceedings comply with constitutional principles, finding complaints about joint proceedings or judge assignment unfounded when statutory requirements are met and no arbitrary selection occurred.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 27. července 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. J. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem Ph.D., advokátem, AK V Jirchářích 4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. 3 T 11/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení obecného soudu v jeho trestní věci s tím, že byla porušena jeho práva zakotvená článkem 36 odst. 1 a článkem 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a z její přílohy se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 napadeným usnesením spojil ke společnému jednání trestní věci vedené pod sp. zn. 24 T 56/2008 a 3 T 11/2009, v nichž figuroval stěžovatel jako obviněný z trestných činů podplácení spáchaných ve formě spolupachatelství. Soud své rozhodnutí odůvodnil skutečností, že byly podány samostatné obžaloby, přičemž se jedná o trestnou činnost stejného charakteru a jsou dány podmínky pro konání společného řízení dle ustanovení § 20 odst. 1 a § 23 odst. 3 trestního řádu.
Stěžovatel namítá, že spojením věcí dojde k neúčelnému a neekonomickému prodloužení řízení ve věci sp. zn. 3 T 11/2009, protože věc sp. zn. 24 T 56/2008 je velmi obsáhlá. Stěžovatel je přesvědčen, že zde neexistuje subjektivní ani objektivní souvislost věcí; soud neuvedl žádný přezkoumatelný důvod pro spojení věcí, jímž je nadto v daném případě "nad ústavně konformní míru" ztížena stěžovatelova obhajoba, která bude zaměřena na skutečnost, že nařízení odposlechu telekomunikačního provozu soudcem Mgr. Tomášem Hájkem nebylo v souladu s ustanovením § 88 trestního řádu; sloučené věci bude projednávat tento soudce, na němž bude záležet, zda uzná pochybení na straně orgánů činných v trestním řízení, na němž se sám nevědomky podílel.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pravidelně připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy) stojí mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není "superrevizní" instancí v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není přezkum zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Jednou z neopomenutelných garancí spravedlivého procesu je rozhodování věci tzv. zákonným soudcem, tedy dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu jako záruka toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování. Tento ústavní imperativ dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, současně však pro každého účastníka řízení představuje ústavní záruku, že k rozhodování v jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených pravidel tak, aby byla zachována zásada přidělování soudní agendy podle pevného rozvrhu práce, čímž je vyloučen výběr soudců a soudů "ad hoc" (srov. nález III. 2853/07 dostupný na http://nalus.usoud.cz). Posuzováno pohledem práva na spravedlivý proces, aplikace příslušných ustanovení trestního řádu umožňujících spojení dosud samostatně vedených věcí musí být řádně odůvodněna a nesmí vykazovat známky svévole; tu Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal, poněvadž důvody pro spojení předmětných věcí ke společnému projednání jsou z rozhodnutí seznatelné, přičemž právní kvalifikace obou skutků, které jsou spojeny osobou stěžovatele, jakož i celkový kontext obžalobami označené trestné činnosti nedovolují učinit závěr o ústavně nekonformní interpretaci a aplikaci dotčených zákonných ustanovení.
Vyjadřuje-li stěžovatel obavy z prodloužení řízení a zkrácení svého práva na obhajobu, patří se upozornit, že Ústavní soud poskytuje ochranu toliko právům reálně dotčeným a nikoli právům, která dle mínění stěžovatele mohou být v budoucnu hypoteticky porušena. K ostatním stěžovatelovým výhradám uvádí Ústavní soud, že soud prvého stupně bude povinen reagovat na stěžovatelovu obhajobu v odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž v případě, že by stěžovatel s takovou obhajobou neuspěl a byl by stále přesvědčen o její opodstatněnosti, má otevřenou cestu k uplatnění opravných prostředků.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu