Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding police delay in criminal filing as clearly unfounded.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint filed by an individual against a police decision to delay the initiation of criminal proceedings. The applicant argued that this delay violated his fundamental rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms and the Constitution, claiming the authorities acted arbitrarily. The court ruled that the complaint was clearly unfounded because the right to have another person prosecuted does not exist, and the police's reasoned decision to delay did not constitute an abuse of power or a violation of the right to a court.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 83 zákona o Ústavním soudu; There is no constitutional right to have another person prosecuted, and a reasoned decision by investigative authorities to delay criminal filing does not violate fundamental rights or constitute an abuse of power.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Ing. J. F., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Praha 5, Preslova 1269/17, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Nymburce ze dne 20. 8. 2008 ve věci sp. zn. 1 ZN 1986/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel projednávaným návrhem brojí proti shora uvedenému usnesení, kterým měl být zkrácen na svých základních právech garantovaných v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 2 a 4, čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
V ústavní stížnosti, jejímž obsahem je převážně polemika se skutkovými zjištěními orgánů činných v trestním řízení, uvádí stěžovatel důvody, pro které považuje odložení jím podaného trestního oznámení za porušení svých výše uvedených základních práv.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá ve stěžovatelově nesouhlasu s odložením trestního oznámení dle § 159a odst. 1 trestního řádu, na neznámého pachatele pro podezření ze spáchání trestných činů krádeže dle § 247 odst. 1 a 2 trestního zákona, poškozování cizí věci dle § 257 odst. 1 trestního zákona a neoprávněného nakládání s osobními údaji dle § 178 odst. 1 trestního zákona.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti těch základních práv a svobod, které jsou dle čl. 3 Ústavy součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina neupravuje detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nezpochybnitelné a základní konstitutivní principy státu a práva; výkladem čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze pak dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Proto pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci uvedené zásady neporušuje a nezakládá v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy žádné základní právo stěžovatele na takový (trestněprávní) druh "satisfakce" (srov. usnesení ve věci
sp. zn. I. ÚS 84/99
, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 14, s. 291 a násl.).
Rovněž v projednávané věci tudíž Ústavní soud konstatuje, že v samotném zamítnutí stěžovatelovy stížnosti proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání shora označených trestných činů, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Jak již bylo uvedeno v předchozím odstavci, ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž zásadně neexistuje (o připustitelné výjimky zde nejde).
Ústavní soud k tomu dodává, že k porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel taktéž dovolává, dochází tehdy, pokud je komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, respektive ve stanovených případech u jiného orgánu veřejné moci. V dané věci se orgány činné v trestním řízení podnětem stěžovatele zabývaly a svůj postup v napadeném rozhodnutí řádně zdůvodnily. Tyto orgány nezůstaly tedy nečinné, a v tom, jak s tímto podnětem naložily, nelze spatřovat projev "libovůle" či "svévole". Ani z tohoto pohledu proto nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že došlo k zásahu do jeho ústavního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
Závěrem Ústavní soud poznamenává, že nemohl přihlížet ke stěžovatelově nesouhlasu s upuštěním od ústního jednání, neboť ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je aplikovatelné toliko tehdy, není-li návrh odmítnut. Otázka, zda proběhne v daném řízení ústní jednání, proto přichází do úvahy pouze v situaci, kdy je návrh věcně projednatelný, což ovšem nebyl případ posuzovaného podání.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl.
Z tohoto důvodu nemohl Ústavní soud vyhovět ani stěžovatelově návrhu ve smyslu § 83 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2009
Stanislav Balík
předseda senátu