Constitutional Court dismisses complaint against police refusal to investigate defamation as no constitutional violation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a complainant against the police's decision not to investigate a defamation report. The complainant argued that the police's reliance on civil law procedures and failure to identify the specific author violated multiple constitutional rights. The court held that the investigation of criminal reports concerns the relationship between the state and the alleged offender, not the private rights of the complainant, and thus does not constitute a constitutional violation.
Regesto Legislator
Generato dall'IAZákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: Ústavní stížnost proti rozhodnutí o trestním oznámení se nepodává, pokud nebyl prokázán zásah do ústavně zaručených práv, neboť zjištění skutku a trestní stíhání jsou vztahem mezi státem a pachatelem.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Krajánkova 12, proti Policii České republiky, Obvodnímu ředitelství Praha II, resp. "postupu a opatření policejního orgánu č.j.: ORII-2217-5/ČJ-2009-001213, ze dne 6. 4. 2009", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá postup policejního orgánu při vyřizování jeho oznámení o podezření ze spáchání trestných činů pomluvy podle § 206 tr. zákona, k němuž mělo dojít článkem uveřejněným v týdeníku Rytmus života vydaným dne 27. 10. 2008. Uložením podání podle stěžovatele došlo k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 3 odst. 1, 3, čl. 4 odst. 2, 3, 4, čl. 5, čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i čl. 1 odst. 1 a čl. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že dne 8. 4. 2009 bylo zástupkyni stěžovatele doručeno vyrozumění o "uložení podání" ve věci jím podaného "podnětu k prověření, zda nedošlo ke spáchání trestného činu"; tento postup policejní orgán odůvodnil poukazem na subsidiaritu trestního práva ve vztahu k civilněprávním řešením sporu a neztotožněním konkrétního autora předmětného (nepodepsaného) článku.
S těmito závěry stěžovatel nesouhlasí. Má za to, že postup předvídaný občanským zákoníkem a občanským soudním řádem (spor o ochranu osobnosti) není efektivní. Je přesvědčen, že "pokud by se policejní orgány skutečně věcí zabývaly, zcela nepochybně by zjistily, kdo konkrétně má odpovědnost za obsah jednotlivých čísel a potažmo článků". Bez významu zůstává přitom okolnost, že difamující tvrzení, která článek obsahuje, byla údajně převzata z internetové diskuse. Závěrem vyslovuje podezření, že došlo k "propojení" periodik Pestrý svět a Rytmus života vydávaných společností BAUER MEDIA v. o. s. (z jejichž strany jde o "cílenou a dobře promyšlenou kampaň") s orgány činnými v trestním řízení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se policejní orgán vytýkaným postupem při vyřizování trestního oznámení dopustil pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy.
Ústavní soud dospěl k závěru, že tomu tak není.
Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v rámci řízení o trestním oznámení stěžovatele, učiněného podle ustanovení § 158 trestního řádu; stěžovatel, coby "neúspěšný" oznamovatel trestného činu, který se cítí být poškozen, nesouhlasí s tím, jak orgány činné v trestním řízení s jeho podnětem naložily.
Oproti přesvědčení stěžovatele v tom však spatřovat porušení jím označených, ale ani jakýchkoli jiných ústavně garantovaných subjektivních práv, nelze. Zjištění příslušného skutku, kvalifikace jako trestného činu, trestní stíhání pachatele a jeho potrestání jsou obsahem vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu a nikoli mezi tímto pachatelem a jeho oznamovatelem. Je úkolem státu, aby zákonem určenými (typicky soudními) orgány rozhodoval podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl či nebyl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal. Soukromoprávní nároky osoby poškozené jednáním, v němž oproti jejímu názoru orgány činné v trestním řízení spáchání trestného činu nespatřovaly, jsou adekvátně zajištěny příslušnými občanskoprávní instituty, zejména náhrady škody, případně i ochrany osobnosti.
Shodně se Ústavní soud vyslovil i v dalších rozhodnutích, například v usnesení
sp. zn. II. ÚS 361/96
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, str. 343 a násl., nebo usnesení
sp. zn. I. ÚS 84/99
, tamtéž, sv. 14, str. 291 a násl. Pro projednávanou věc je pak zejména ilustrativní závěr učiněný ve věci
sp. zn. II. ÚS 155/05
, ve které Ústavní soud (s odkazem na usnesení
sp. zn. III. ÚS 192/2000
) uzavřel, že "způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva, garantovaná čl. 36 Listiny". Z usnesení ve věci
sp. zn. IV. ÚS 436/98
se pak podává - coby zásada - že žádné ustavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, zde není; o připustitelné výjimky v dané věci nejde (srov. usnesení ve věci
sp. zn. III. ÚS 231/07
).
Platí tedy, že existence zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Procesní formu, již policejní orgán v dané věci zvolil, stěžovatel výslovně nenapadl; jen obiter dictum se sluší poznamenat, že navzdory pochybnostem z hlediska podústavního práva se na závěru o nedostatku podmínek pro zásah Ústavního soudu tím ničeho nemění (srov. usnesení
sp. zn. II. ÚS 921/06
, resp.
II. ÚS 349/06
).
Zcela shodně a se shodnou argumentací rozhodl Ústavní soud o obdobné stěžovatelově ústavní stížnosti usnesením ze dne 27. 3. 2008,
sp. zn. III. ÚS 513/08
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2009
Jan Musil
předseda senátu