Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 1187/09 ECLI:CZ:US:2009:3.US.1187.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as administrative decision was not arbitrary and rights were not violated.

Numero d'incarto III.ÚS 1187/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a woman seeking a living allowance. The Administrative Court correctly determined she did not meet the statutory conditions for assistance under the Act on Assistance in Material Hardship, and the Constitutional Court found no evidence of arbitrary interpretation or procedural unfairness. Consequently, the Court ruled that the lower courts adequately explained the legal requirements and denied the claim of unconstitutional rights violation.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 et seq. of the Act on the Constitutional Court; § 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court: A constitutional complaint is inadmissible if it does not prima facie reach the level of constitutional rights protection, as the decision was legally sound and not arbitrary.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint inadmissibility material hardship allowance arbitrary interpretation procedural fairness statutory conditions for benefits

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 et seq. of the Act on the Constitutional Court
§ 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court
Art. 1 para. 1, Art. 4, Art. 9 para. 3 of the Constitution of the Czech Republic
a) zákona o pomoci v hmotné nouzi nelze považovat za osobu v hmotné nouzi a nespadá ani do okruhu osob podle § 11 odst.
Art. 1, Art. 3 para. 3, Art. 4, Art. 26 para. 3, Art. 30 para. 1, 2, Art. 36 para. 1 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
a) zákona o pomoci v hmotné nouzi nelze považovat za osobu v hmotné nouzi a nespadá ani do okruhu osob podle § 11 odst.
§ 21 of the Act on Assistance in Material Hardship
§ 3 para. 1 lit. a) of the Act on Assistance in Material Hardship
§ 11 para. 3 of the Act on Assistance in Material Hardship

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy a ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. L. K., zastoupené Mgr. Blankou Kalcsovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 719, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2009, č. j. 6 Ads 119/2008-121, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1 odst.1, čl. 4 a čl. 9 odst. 3 Ústavy České republiky, a dále čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4, čl. 26 odst. 3, čl. 30 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru sociálních věcí, ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 58365/2007/KUSK/3, bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Týnec nad Labem ze dne 22. 3. 2007, č. j. 661/2007/TNL, kterým nebyl stěžovatelce přiznán příspěvek na živobytí dle § 21 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o pomoci v hmotné nouzi").

Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 5. 2008, č. j. 4 Cad 54/2007-82, zamítl s tím, že stěžovatelka nesplňovala podmínky nároku na dávku příspěvku na živobytí, neboť ji s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi nelze považovat za osobu v hmotné nouzi a nespadá ani do okruhu osob podle § 11 odst. 3 tohoto zákona. O jinou dávku stěžovatelka v řízení nepožádala.

Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud nyní napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka - přes počáteční nedostatky ve formalizovaném způsobu podání žádosti - nepochybně požádala o poskytnutí dávky na živobytí a jelikož k jiné dávce její návrh nesměřoval, nebylo možno o ní (k žádosti stěžovatelky) vést správní řízení. Ve shodě s žalovaným a městským soudem vyslovil, že stěžovatelka zákonné podmínky pro přiznání dávky na živobytí nesplnila (což ostatně ani nebylo v řízení zpochybňováno) a pokud opakovaně poukazuje na to, že v důsledku své nemajetnosti není schopna "odstranit překážku toho, aby byla považována za osobu v hmotné nouzi" (zde údajná "finanční nemožnost" dojet na úřad práce, vzdálený 20 km, pro účely registrace uchazeče o zaměstnání), není toto tvrzení "způsobilé působnost hypotézy § 3 odst. 1 písm. a) vyloučit".

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že ač je schopna (s ohledem na své vzdělání a pracovní praxi) se sama živit, tuto možnost reálně nemá, neboť není dostatek pracovních příležitostí, a nemá prostředky na "výživu, bydlení, na hledání zaměstnání a překlenutí prvního 1,5 měsíce do výplaty první mzdy na úhradu jízdného". Správní orgány jí kladou "nevykonatelné požadavky", jako kupříkladu předložení dokladů na úhradu služeb spojených s bydlením a zejména pak s evidencí na úřadu práce, které však doložit nemůže, neboť na "tyto úhrady nemá žádné prostředky". Podle stěžovatelky se "protistrana" nesnažila situaci "vyřešit smírně" a nabídnout či zprostředkovat jí vhodné zaměstnání, resp. nebyla využita možnost přiznat jí dávky v hmotné nouzi v takové výši, aby si zaměstnání mohla hledat sama. Tvrdí proto, že obecné soudy "nezhodnotily právní otázku věci jednotlivě ani ve vzájemných souvislostech", a k tomu pak odkazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 755/06

.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudů obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud.

V usnesení ze dne 23. 6. 2004,

sp. zn. III. ÚS 219/04

(stejně jako později, kupříkladu v usnesení

sp. zn. II. ÚS 1187/07

či v usnesení

sp. zn. III. ÚS 2191/07

), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. (resp. § 17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod".

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedeného soudy (jakož i správními orgány), lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory, na jejichž základě správní orgán a potažmo i správní soudy dospěly k úsudku, že v její věci nebyly splněny zákonné podmínky pro poskytnutí příspěvku na živobytí podle § 21 zákona o pomoci v hmotné nouzi, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.

O výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění zde totiž nejde zjevně. Oba soudy (zejména Nejvyšší správní soud) své právní názory adekvátně odůvodnily a srozumitelně vysvětlily za jakých podmínek vzniká nárok na přiznání požadované dávky v hmotné nouzi (resp. jednotlivých zákonných dávek) a proč v posuzované věci stěžovatelka tyto podmínky nesplňuje; jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny - z tvrzené námitky nedostatku spravedlivého procesu - dosaženo nebylo.

Již jen na vysvětlenou stěžovatelce se dodává, že oba soudy též (navíc) objasnily základní principy správního řízení o přiznání dávky v hmotné nouzi a dostatečně vysvětlily, z jakého důvodu jí nemohla být v tomto řízení přiznána dávka jiná, než o jakou žádala; na odůvodnění jejich rozhodnutí proto zde postačí jen odkázat. Odvolává-li se pak stěžovatelka i na rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 755/06

, je očividné, že ku podpoře jejích tvrzení vést nemůže, neboť stěžejní právní otázka, na jejímž posouzení je napadené rozhodnutí založeno, jím řešena nebyla; to, že se oba soudy otevřenou právní otázkou nároku stěžovatelky na dávku zabývaly ve všech souvislostech, bylo již výše řečeno.

Ústavní stížností stěžovatelka toliko pokračuje v polemice se správním orgánem a obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež jim adresovala již dříve. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu - přezkumu.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v posuzované věci.

Nelze proto než uzavřít, že stěžovatelce se doložit porušení svých ústavně zaručených práv nezdařilo, a proto Ústavní soud její ústavní stížnost podle citovaného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2009

Jan Musil

předseda senátu