Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 1239/09 ECLI:CZ:US:2009:4.US.1239.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded due to lack of constitutional violation.

Numero d'incarto IV.ÚS 1239/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings. The applicant alleged violations of the right to a fair trial and other constitutional rights regarding a debt dispute involving a bank. The Court found the complaint clearly unfounded because the lower courts adequately explained their decisions and addressed the applicant's arguments without error.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon o Ústavním soudu; Ústava ČR: Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pokud obecné soudy dostatečně a srozumitelně vysvětlily své rozhodnutí a vypořádaly si všechny námitky stěžovatele.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint clearly unfounded fair trial rights adequate reasoning Czech Constitutional Court

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele K. M., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1576/2007-163 ze dne 11. února 2009 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 267/2006-135 ze dne 12. října 2006 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 odst. 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 50 Cm 123/2002 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem č. j. Sm 777/2001-13 ze dne 3. ledna 2002 (dále jen "směnečný platební rozkaz") uložil Ing. V. M. a stěžovateli, aby zaplatili do tří dnů ode dne doručení směnečného platebního rozkazu žalobci České spořitelně, a. s. společně a nerozdílně částku 87.727.972,13 Kč se 6% úrokem od 1. 7. 2001 do zaplacení, odměnu ve výši 292.426,57 Kč, útraty ve výši 46,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 1.000.000,- Kč nebo aby v téže lhůtě podali proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, v nichž musí uvést vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu namítají. Poté, co vznesl stěžovatel ve stanovené lhůtě proti směnečnému platebnímu rozkazu odůvodněné námitky, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 50 Cm 123/2002-60 ze dne 17. května 2005 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně"), že směnečný platební rozkaz se ponechává v platnosti a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o námitkách. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 5 Cmo 267/2006-135 ze dne 12. října 2006 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 29 Cdo 1576/2007-163 ze dne 11. února 2009 zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí a obsah ústavní stížnosti není třeba rekapitulovat, neboť obsah v záhlaví citovaných rozhodnutí je účastníkům znám a opakování obsahu ústavní stížnosti jednak nemá pro vyložení důvodů vedoucích k přijatému rozhodnutí Ústavního soudu žádný význam, jednak se námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti shodují s námitkami uplatněnými stěžovatelem již v řízení před obecnými soudy.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Důvody, pro které obecné soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí (jedná se nejen o napadená rozhodnutí uvedená v petitu ústavní stížnosti, ale též o rozhodnutí soudu prvního stupně), v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětlují, přičemž se vypořádaly též se skutečnostmi dotčenými námitkami uplatněnými stěžovatelem v ústavní stížnosti. Ústavní soud, nemaje potřebu cokoli dalšího dodávat, na tato rozhodnutí odkazuje. Ústavní stížnost je podle závěru Ústavního pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Z právě uvedeného pramení, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. června 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu