Constitutional Court dismisses claim that land restitution laws violated fair trial and property rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by an individual against lower court rulings denying his claim for land transfer. The applicant argued that applying specific legal provisions to him as a successor, rather than a direct restituent, violated his property rights and fair trial guarantees. The court dismissed the complaint because the lower courts' decisions aligned with established Supreme Court jurisprudence and a binding Constitutional Court precedent that limited the scope of such rights to original restituees and their heirs.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are inadmissible if the applicant fails to demonstrate a violation of constitutionally guaranteed rights, as lower courts' interpretations of land restitution laws must adhere to binding precedent distinguishing rights between original restituees and successors.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 8. července 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, o ústavní stížnosti Ing. J. Č., zastoupeného JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 32, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 4 C 344/2006 ze dne 2. 10. 2007, Městského soudu v Praze sp. zn. 19 Co 9/2008 ze dne 20. 2. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2840/2008 ze dne 5. 3. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivé řízení, na účinný právní prostředek nápravy a práva na ochranu majetku (čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k uvedené Úmluvě), v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje jejich zrušení.
Prvým z označených rozsudků byla zamítnuta žaloba stěžovatele - jemuž původní oprávněné osoby na základě smluv o postoupení pohledávek postoupily své nevypořádané pohledávky na vydání náhradních pozemků - aby žalovanému Pozemkovému fondu České republiky byla stanovena povinnost uzavřít se stěžovatelem smlouvu o převodu nemovitostí ve výroku rozhodnutí specifikovaných, přičemž soud I. stupně vycházel z právního názoru, s nímž se posléze ztotožnil i odvolací soud ve druhém ze shora označených rozhodnutí, že s ohledem na to, že stěžovatel není původní oprávněnou osobou, je třeba na jeho právní postavení aplikovat ustanovení § 13 odst. 6, odst. 7 zákona o půdě a čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. a uzavřel tak, že nárok stěžovatele na převod náhradních pozemků zanikl. Dovolání stěžovatele, jež obsahovalo podobnou argumentaci jako nyní jeho ústavní stížnost, bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto s poukazem na to, že obdobnou problematiku již Nejvyšší soud řešil v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2259/2006 a dalších, s nimiž je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel, obdobně jak to činil v odvolání i dovolání, polemizuje s právním názorem obecných soudů v jeho věci zaujatém, v důsledku něhož bylo podle něj porušeno právo na ochranu majetkových práv. Přitom zdůrazňuje, že restituční pohledávky představují majetkovou hodnotu, kterou stát jako jeho dlužník zrušil, aniž by poskytl odškodnění v rozumně přiměřené hodnotě. Svým výkladem o běhu lhůty resp. jejího stavění podáním žaloby v poměru k "restituční tečce" obecné soudy, dle názoru navrhovatele, také porušily právo na spravedlivé řízení a účinný právní prostředek nápravy a konečně také vyjadřuje výhrady k nerovnosti oprávněných osob, založené zákonem ale i nálezem Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 6/05
.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal. Obecné soudy, na zdůvodnění jejichž rozhodnutí lze odkázat, ke svým právním závěrům dospěly v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR, ale také v souladu s nálezem Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 6/05
, jímž je i senát nyní posuzující věc vázán. Uvedeným nálezem došlo ke zrušení ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. IV. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a jejich dědiců, tedy, jak Ústavní soud v nálezu výslovně uvedl, jen v poměru k původním restituentům a jejich dědicům, nikoliv však již v poměru k postupníkům, přičemž také vysvětlil důvody, které jej vedly k uvedenému rozlišení, na něž možno odkázat, stejně tak jako na názor tam uvedený, vztahující se k ceně náhradních pozemků a výši eventuální finanční náhrady.
Z uvedených důvodů Ústavní soud stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2009
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu