Constitutional Court dismisses constitutional complaint for lack of admissibility under § 43(2)(a) of the Constitutional Court Act.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint without a hearing, finding it clearly unfounded. The applicant argued that lower courts violated his right to court protection by failing to clarify the subject of the proceedings and prompting him to define his claims. The Court rejected these claims, noting that the Supreme Administrative Court adequately addressed the applicant's arguments in its judgment.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are inadmissible if they are clearly unfounded, requiring the Court to assess the substantive merit of the alleged rights violations.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele J. K., zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Vinohradská 32, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. ledna 2009 č. j. 1 Ans 9/2008-265 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2008 č. j. 7 Ca 18/2004-217, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou a po odstranění vad návrhu i v ostatním formálně bezvadnou ústavní stížností se navrhovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost do jeho vydání předcházejícího a ústavní stížností rovněž napadeného (v záhlaví uvedeného) usnesení Městského soudu v Praze, kterým došlo (pro opožděnost) k odmítnutí správní žaloby stěžovatele.
Stěžovatel tvrdil, že těmito rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. Na podporu tohoto svého přesvědčení namítl, že v předmětné věci nejprve Městský soud v Praze nesprávně odmítl jeho žalobu pro opožděnost, když jej především nevyzval k upřesnění žalobního návrhu, případně k jeho doplnění, nepoučil jej o právech a povinnostech a "neurčil tak jednoznačně předmět řízení". Následně potom, jak stěžovatel uvedl, se Nejvyšší správní soud nevypořádal s jeho námitkami a rovněž ho nevyzval k upřesnění žalobního petitu, resp. sám si musel "ujasnit", co bylo žalobním návrhem stěžovatele. Z těchto blíže v ústavní stížnosti rozvedených důvodů se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Porušení práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal. Nejvyšší správní soud v dostatečném rozsahu rozvedl argumenty, na základě nichž dospěl k výroku svého rozhodnutí, přičemž nutno říci, že jimi odpovídá i na výhrady obsažené následně v ústavní stížnosti (s. 268-271 rozsudku). Proto postačí na odůvodnění jeho rozsudku coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) odkázat.
V důsledku toho byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu