Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 1376/09 ECLI:CZ:US:2009:1.US.1376.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process and arbitrary application of civil law regarding shelter as housing compensation.

Numero d'incarto I.ÚS 1376/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the City of Sokolov's constitutional complaint against lower court rulings declaring a tenant's lease statement invalid. The courts held the statement invalid because it lacked a commitment to provide shelter, which established case law defines as a form of housing compensation. The Court ruled that established judicial precedent functions as binding law, making the interpretation predictable and not arbitrary.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.; Established judicial precedent constitutes law in the material sense and cannot be disregarded by lower courts, thereby ensuring legal predictability without violating fundamental rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint established case law housing compensation legal predictability unfair process civil code interpretation judicial precedent

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
§ 711 odst. 2 písm. d) obč. zák.
§ 711 odst. 2 písm. d) obč. zák., je třeba, aby obsahovala i závazek k zajištění bytové náhrady alespoň ve formě přístřeší (§ 712 odst.
§ 712 odst. 5 obč. zák.
zák., je třeba, aby obsahovala i závazek k zajištění bytové náhrady alespoň ve formě přístřeší (§ 712 odst. 5 obč. zák.).
§ 711 odst. 3 obč. zák.
§ 711 odst. 3 obč. zák., jde tento výklad nad rámec zákona a je v rozporu s výslovným zněním ust.
§ 39 obč. zák.
zák., že se zavazuje zajistit vypovídanému nájemci přístřeší, je výpověď z nájmu bytu neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (srov.
§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2009 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti města Sokolov, se sídlem Rokycanova 1929, Sokolov, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem Jiráskova 2, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009 č. j. 26 Cdo 2498/2007-65, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2007 č. j. 61 Co 31/2007-45, a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 17. 10. 2006 č. j. 20 C 286/2006-29, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 25. 5. 2009, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), stejně tak měl být porušen čl. 4 odst. 1 Listiny.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek Okresního soudu v Sokolově, kterým bylo určeno, že stěžovatelova výpověď ze dne 28. 6. 2006, kterou vypověděl žalobcům (B. a J. Š.) nájem bytu č. 12 v domě č. p. 1428 na pozemku p. č. 906 zapsaného u KÚ pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Sokolov, je neplatná. Dále soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí soud konstatoval, že soud prvního stupně výpověď správně posuzoval z formálních hledisek, nicméně dospěl k vadnému závěru pokud dovodil, že výpověď obsahuje formální náležitosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud byla písemná výpověď z nájmu bytu dána žalobcům s odkazem na ust. § 711 odst. 2 písm. d) obč. zák., je třeba, aby obsahovala i závazek k zajištění bytové náhrady alespoň ve formě přístřeší (§ 712 odst. 5 obč. zák.). V daném případě však stěžovatelova výpověď žádný závazek k poskytnutí bytové náhrady neobsahovala, nesplňovala tedy formální náležitosti a je z tohoto důvodu neplatná.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, v němž namítal, že pokud obecné soudy považovaly přístřeší za bytovou náhradu ve smyslu ust. § 711 odst. 3 obč. zák., jde tento výklad nad rámec zákona a je v rozporu s výslovným zněním ust. § 712 odst. 1 obč. zák., definujícím bytové náhrady. Nejvyšší soud je v záhlaví citovaným rozhodnutím zamítl jako nedůvodné, když mimo jiné odkazem na celou řadu svých dřívějších rozhodnutí konstatoval, že právní názor, že přístřeší je bytovou náhradou svého druhu, sdílí i v projednávané věci a "neuvede-li proto pronajímatel ve výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 2 písm. d) obč. zák., že se zavazuje zajistit vypovídanému nájemci přístřeší, je výpověď z nájmu bytu neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (srov. též rozsudek NS ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008 ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák.)" (str. 4-5 rozsudku).

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svého práva na spravedlivý proces podpořil (jak sám uvedl v ústavní stížnosti) shodnou argumentací, jakou použil již v dovolání proti citovanému rozsudku krajského soudu a která se ve věci samé pohybuje na úrovni podústavního práva. Jde o polemiku se závěry obecných soudů a tvrzené pochybení soudů v důsledku chybné interpretace ust. § 711 odst. 3 obč. zák. a zahrnutí přístřeší mezi bytové náhrady ve smyslu ust. § 712 odst. 1 obč. zák., v jehož důsledku byla jeho výpověď posouzena jako neplatná pro nesplnění formálních náležitostí (neobsahovala závazek k poskytnutí bytové náhrady ve formě přístřeší). Tato nesprávná aplikace norem jednoduchého práva tak měla dle stěžovatele za následek porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, když mu v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny byla uložena povinnost, která nemá oporu v zákoně, a napadená rozhodnutí jsou v rozporu s principem předvídatelnosti soudních rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se mj. o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 321/03

, N 90/33 SbNU str. 371).

S výše předestřeným tvrzením o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces se Ústavní soud neztotožňuje, neboť takový zásah neshledal. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy věc po právní stránce hodnotily přiléhavě, zejména krajský a Nejvyšší soud se v napadených rozhodnutích podrobně vypořádaly s argumenty, které stěžovatel ve svých podáních předestřel a jejich postup a rozhodování tak nelze označit za svévolné. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Nadto ke stěžejní námitce stěžovatele týkající se interpretace příslušných ustanovení obč. zák. ze strany obecných soudů, v jejímž důsledku bylo přístřeší, dle názoru stěžovatele zcela mimo rámec zákona a v rozporu s principem předvídatelnosti soudních rozhodnutí, zahrnuto pod bytové náhrady ve smyslu ust. § 711 odst. 3 obč. zák., považuje Ústavní soud za vhodné dodat následující. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že dle ustálené judikatury (viz konkrétní rozhodnutí NS citovaná v napadeném rozsudku) je přístřeší považováno za bytovou náhradu svého druhu a od tohoto právního názoru se nemá důvod odchýlit ani v posuzovaném případě. Ústavní soud nemůže přehlédnout dlouhodobé judikatorní působení Nejvyššího soudu k této otázce, neboť ve smyslu judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva je nutno ustálenou judikaturu soudů a v ní obsaženou interpretaci považovat za zákon v materiálním smyslu a za součást příslušné právní normy (srov. nálezy Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 566/05

, N 170/42 SbNU str. 455, či

sp. zn. IV. ÚS 611/05

, N 34/40 SbNU str. 281, anebo rozhodnutí ESLP ve věcech Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Mu¨ller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988 či Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989). Jinak řečeno, není v rozporu s principem předvídatelnosti soudních rozhodnutí, pokud je zákon, který pro to skýtá prostor, dotvářen judikaturou soudů. Stěžovatelově námitce tak nelze přisvědčit a Ústavní soud v daném případě neshledal důvod k zásahu.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2009

Vojen Güttler

předseda senátu