Constitutional Court dismisses appeal claiming illegal wiretap orders violated fundamental rights and fair trial guarantees.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by L. M. against lower court rulings in a criminal case. The petitioner argued that wiretap orders lacked legal validity due to missing official seals, improper legal qualification, and failure to cite relevant international treaties. The court determined these were formal defects without substantive impact on the petitioner's rights, noting similar issues were previously dismissed in other cases.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a): The Constitutional Court dismisses a complaint as clearly unfounded when the petitioner fails to prove a violation of constitutionally guaranteed rights or freedoms.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti L. M., zastoupeného JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 102, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2007 sp. zn. 3 Tdo 510/2007, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 9 To 353/2006 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 3. 2006 sp. zn. 2 T 111/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestní věci. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky.
V ústavní stížnosti stěžovatel především namítl, že jeho vina je podložena jediným důkazem - odposlechem telefonního hovoru - který je podle jeho názoru důkazem nepoužitelným, neboť "příkazy k odposlechu nebyly vydány po právu". V podrobnostech pak uvedl, že 1) příkaz k odposlechu ze dne 29. 10. 2003 neobsahuje otisk úředního razítka soudu, 2) žádný z příkazů k odposlechu (ze dne 29. 10. 2003, stejně jako ze dne 19. 2. 2004) neobsahuje "řádnou právní kvalifikaci trestného činu" a neumožňuje proto jejich přezkum, 3) v příkazech k odposlechu není uvedena relevantní mezinárodní smlouva, která by Českou republiku zavazovala ke stíhání souzeného trestného činu; takovou smlouvou, "kterou je republika vázána v kontextu s ustanovením § 88 trestního řádu", nemůže být soudem v odůvodnění rozhodnutí citovaná smlouva č. 70/2002 Sb.m.s., jelikož k čl. 7 a 8 této smlouvy Česká republika "přijala výhradu" (v této souvislosti považuje stěžovatel za významné, že soudy nevyřešily otázku, zda fotbalové utkání je či není obchodní činností, a ani to, zda je na místě posuzovat věc "z pohledu veřejného zájmu" či z pohledu "soukromoprávního", jestliže soudem citovaný čl. 7 úmluvy dopadá pouze na vztahy soukromoprávní), a 4) důvody pro povolení odposlechů (povolených příkazem z 19. 2. 2004) byly "jednoznačně lživé a vykonstruované", což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 615/06
.
Stěžovatel též dovozuje, že soudce JUDr. Aleš Dufek měl být pro svůj vztah k věci z jejího projednání a rozhodování vyloučen.
Namítá dále, že Policie ČR, jestliže získala odposlechem důkaz svědčící o páchání trestné činnosti obžalovaným H., porušila zákon, neboť neprodleně nezahájila trestní stíhání, nýbrž pokračovala v odposlouchávání a získávání dalších důkazů. Takové důkazy - a tedy i důkaz svědčící proti němu - byly proto získány "v rozporu s právem".
Stěžovatel konečně kritizuje i hodnocení provedených důkazů; namítá, že soudy neprováděly dokazování k ověření totožnosti účastníků odposlouchávaných telefonních hovorů, jakož i to, že z obsahu odposlouchaného rozhovoru nemohly učinit "bezpečný závěr" o uskutečněné nabídce úplatku či o jeho přijetí.
V doplňku ústavní stížnosti pak stěžovatel přiložil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 1. 2008, č. j. 6 T 156/2005-547 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. 4. 2008, č. j. 55 To 103/2008-625, v němž soudy provedly "diametrálně" odlišné právní a skutkové hodnocení v totožné věci.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 2 T 111/2005 se podává, že stěžovatel (spolu s deseti spoluobžalovanými) byl napadeným rozsudkem obvodního soudu shledán vinným trestným činem přijímání úplatků podle § 160 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl na zkušební dobu v trvání 2 let odložen. Stěžovateli byl zároveň uložen peněžitý trest 30 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 2 měsíců, jakož i trest zákazu činnosti - výkonu funkce rozhodčího při všech fotbalových utkáních pořádaných Českomoravským fotbalovým svazem - na dobu 3 let.
Stěžovatelovo odvolání odvolací soud taktéž napadeným usnesením podle § 256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl a Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu a rozhodnutích obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Předně je namístě uvést, že stěžovatel opětovně uplatnil námitky, jež adresoval již soudům obecným, a zejména soud odvolací se k nim adekvátně vyjádřil. V ústavní stížnosti stěžovatel jen pokračuje v polemice se závěry obecných soudů na úrovni jimi aplikovaného práva a provedeného dokazování, a staví Ústavní soud do pozice další opravné instance režimu obecného soudnictví, jež mu však nepřísluší.
Podstatné pak je, že klíčovými námitkami, jež stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, se již dříve zabýval (a neshledal je opodstatněnými) i Ústavní soud, a to v usneseních
sp. zn. IV. ÚS 143/08
,
I. ÚS 3265/07
a
I. ÚS 1932/07
(dostupných na http://nalus.usoud.cz), pročež na zde vyslovené názory - ve vztahu ke shodným námitkám - postačí již jen odkázat.
To se týká zejména námitek podjatosti soudce JUDr. Aleše Dufka, údajné neaplikovatelnosti "Trestněprávní úmluvy o korupci" pro nařízení odposlechů, stejně jako o tvrzeném nedostatku podmínky "obstarání věci veřejného zájmu" jakožto znaku skutkové podstaty trestného činu, pro nějž byl stěžovatel odsouzen. V usnesení
sp. zn. I. ÚS 3265/07
Ústavní soud rovněž vysvětlil, že není efektivní ani námitka, již vtělil stěžovatel i zde do doplňku ústavní stížnosti, odkazující na rozhodnutí vydaná ve věci Okresního soudu v Liberci sp. zn. 6 T 156/2005 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. 4. 2008 č. j. 55 To 103/2008-625.
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení platí, že není důvod pochybovat, že nalézací soud opřel své rozhodnutí o adekvátní důkazy, které mu umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu); přitom úvahy, jimiž se řídil při jejich hodnocení, vyložil dostatečně zevrubně, a tím i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů (srov. str. 26 a 30 rozsudku nalézacího soudu a str. 20 rozsudku soudu odvolacího). Pochybení se soud prvního stupně nedopustil ani při zamítnutí důkazních návrhů, když svůj postup náležitě odůvodnil jejich nadbytečností (srov. str. 22 - 23 rozsudku).
Není rovněž dostatečného argumentu ve prospěch stěžovatelových námitek, že k porušení jeho ústavně zaručených práv mělo dojít tím, že na příkazu k odposlechu ze dne 29. 10. 2003 chybí otisk úředního razítka a absentuje specifikace mezinárodní smlouvy, se zřetelem k níž byl odposlech přikázán. Tyto výhrady jsou zjevně jen formální a postrádají způsobilost reálného průmětu do stěžovatelových procesních práv; absence otisku úředního razítka nevyvolává pochybnosti co do identifikace soudu, který příkaz k odposlechu vydal, a rovněž nedostatek "specifikace" mezinárodní smlouvy k pochybnostem o uplatnitelnosti ustanovení § 88 tr. řádu vést nemůže, zejména jestliže je označena v žádosti o vydání příkazu k odposlechu, jakož i v jiných příkazech, vydaných v téže trestní věci. Konečně nelze přisvědčit ani stěžovatelovu tvrzení, že v příkazech ze dne 29. 10. 2003 a dne 19. 2. 2004 chybí uvedení trestněprávní kvalifikace tvrzeného skutku, neboť tomu tak ve skutečnosti není.
Lze tedy uzavřít, že ani zde není důvod k úsudku, že ústavním pořádkem chráněná práva stěžovatele byla porušena.
Na tomto základě, shrnutím řečeného, je namístě závěr, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo a tento závěr lze mít za zřejmý. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání (bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
Jan Musil
předseda senátu