Constitutional Court dismisses appeal against civil court ruling on shoe defects as it lacks jurisdiction to review factual findings.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by CGS, s. r. o. against lower court decisions regarding liability for defective footwear. The complainant argued that the courts ignored her defense and relied on conflicting expert opinions without addressing her claims. The court ruled that it lacks jurisdiction to re-evaluate factual findings or evidence assessment made by ordinary courts.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court does not have the power to review the factual findings or evidence assessment of ordinary courts, as its jurisdiction is limited to examining whether constitutional rights were violated during the proceedings.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci stěžovatelky CGS, s. r. o., Zrzavého 12, Praha 6, právně zastoupeného advokátem Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, Janáčkovo nábřeží 51/39, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 11. 2006 č. j. 10 C 187/2005-59, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 5. 2007 č. j. 10 C 187/2005-97 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2007 č. j. 12 Co 325/2007-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 7. 2. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II. Ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů tyto rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 11.564,- Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti za vady dámské obuvi, kterou vedlejší účastnice od stěžovatelky zakoupila, a to za kupní cenu 1550,- Kč.
Vedlejší účastnice zahájila spor se stěžovatelkou poté, co zjistila u zakoupené obuvi vady, které neúspěšně uplatnila v reklamačním řízení a které byly později předmětem posuzování dvou znaleckých posudků. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozebírá otázku odstranitelnosti či neodstranitelnosti vady obuvi a snaží se polemizovat s rozhodnutími obecných soudů, přičemž se částečně opírá o vyhotovené znalecké posudky. Obecným soudům pak stěžovatelka vytýká především tu skutečnost, že přehlížely námitky stěžovatelky v odvolání a naopak přihlížely jen k námitkám v odvolání vedlejší účastnice. Stěžovatelka poukazuje na zásadní rozdíly v obou znaleckých posudcích, přičemž dle jednoho je reklamovaná vada vadou neodstranitelnou a dle druhého vůbec vadou není. Další oblast námitek stěžovatelky je namířena proti rozsahu uplatněné reklamace, kdy obecné soudy nepřihlédly k prekluzi práva na reklamaci vady. Stěžovatelka tak dovozuje, že v projednávaném případě nebyl dán skutkový ani právní podklad pro vydání napadeného rozhodnutí. Soudy rozhodly v naprostém rozporu se zákonností soudního rozhodování, předvídatelností a principem právní jistoty stěžovatelky, která legitimně očekávala právní hodnocení v souladu s příslušnou právní úpravou. Odvolací soud se v ústavní stížností napadeném rozhodnutí nevypořádal s žádnou z jeho námitek, které uvedl ve svém odvolání.
III. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelky neshledal.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 23/93
, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecné soudy opřely o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález
sp. zn. IV. ÚS 188/94
, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva (svobody) jeho účastníků.
V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994,
sp. zn. III. ÚS 23/93
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních předpisech.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.
I. ÚS 2/93
, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu