Constitutional complaint dismissed as filed after the statutory deadline for appeal against the final court decision expired.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against a second-instance court decision. The applicant argued that their rights were violated and claimed the deadline for filing the complaint started from a minister's refusal to file a separate legal violation complaint. The court determined that the minister's refusal was not a final judicial decision and that the statutory deadline had already expired when the complaint was submitted.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Law No. 182/1993 Coll., § 72 para. 3: A constitutional complaint must be filed within sixty days of receiving the decision on the final procedural remedy; a ministerial refusal to file a legal violation complaint does not constitute such a final remedy.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti Š. R., zastoupeného JUDr. Petrou Čapkovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 99/2007 ze dne 26. června 2008, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 1 Nt 754/2007 ze dne 22. října 2007 za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 2) Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 17. dubna 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl usnesením soudu prvého stupně zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení, a usnesením soudu druhého stupně byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Domnívá se, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho práva zaručená v čl. 36, čl. 37 a čl. 40 Listiny základních lidských práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
2. Stěžovatel v úvodu ústavní stížnosti uvedl, že v této věci rovněž dal podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, který byl ministrem spravedlnosti odložen. Tato skutečnost vyplývá i z přiložené kopie dopisu Ministerstva spravedlnosti č. j. 45/2009-OD-SPZ ze dne 20. února 2009.
3. Především s ohledem na posledně uvedené se Ústavní soud nejprve zabýval tím, zda jsou v daném případě splněny všechny formální předpoklady pro věcné projednání ústavní stížnosti, tak jak jsou stanoveny zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").
4. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§ 72 odst. 3 zákona). V dané souvislosti lze za mimořádné opravné prostředky považovat dovolání podle § 265a a násl. trestního řádu, a stížnost pro porušení zákona podle § 266 a násl. trestního řádu, o nichž rozhoduje Nejvyšší soud. Zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně práva nelze přitom zaměňovat s jakýmikoliv podněty k jejich podání, tedy v daném případě s podnětem ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona.
5. Z koncepce posuzované ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel odvozuje lhůtu k podání ústavní stížnosti od okamžiku, kdy mu bylo doručeno sdělení ministra spravedlnosti o tom, že stížnost pro porušení zákona z jeho podnětu podávána nebude. To je však s ohledem na výše uvedené omyl. Mimoto je stěžovatel sám v tomto ohledu nedůsledný, protože nenapadá "rozhodnutí" ministra spravedlnosti nepodat stížnost pro porušení zákona, které by tak cum grano salis bylo nutno považovat za rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva, jímž ve skutečnosti není a z povahy věci ani nemůže být.
6. Stěžovatel tedy zcela správně napadá jako rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva usnesení soudu druhého stupně. Jak Ústavní soud dotazem zjistil, bylo toto usnesení doručeno stěžovateli i jeho obhájkyni již dne 14. července 2008, a proto lhůta k podání ústavní stížnosti proti němu i proti jemu předcházejícímu usnesení soudu prvého stupně marně uplynula již v pátek dne 12. září 2008.
7. Ze shora vyložených důvodů byla tedy ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona, coby podaná po lhůtě stanovené pro její podání zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2009
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj