Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 954/07 ECLI:CZ:US:2009:1.US.954.07.1 Generato dall'IA

Concealing sabotage charges by falsely accusing a leader to mitigate punishment is not protected political resistance.

Numero d'incarto I.ÚS 954/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by J. B. against lower court rulings that rejected his request to annul a 1953 conviction for perjury. The applicant argued that falsely accusing a superior to deflect blame from sabotage was an act of resistance against the communist regime, but the courts found it was merely a self-serving attempt to reduce sentencing. The court ruled that such conduct does not protect fundamental rights and therefore does not qualify as protected political resistance under the relevant law.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 6 of the Act on Illegality of the Communist Regime and Resistance Against It; False accusations made to mitigate one's own criminal liability do not constitute protected political resistance under the Act on Illegality of the Communist Regime and Resistance Against It.

Parole chiave

Generato dall'IA
political resistance communist regime perjury defense mitigation of punishment constitutional complaint criminal liability fundamental rights

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Art. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Art. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut jeho návrh, aby byl, podle ustanovení § 6 zákona č.
§ 6 zákona č. 198/1993 Sb.
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut jeho návrh, aby byl, podle ustanovení § 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen "zákon č.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2007, čj. 4 To 88/2006 - 26, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2006, čj. 26 Rt 1/2006 - 15, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti J. B. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") a usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut jeho návrh, aby byl, podle ustanovení § 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen "zákon č. 198/1993 Sb."), zrušen výrok o vině stěžovatele z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 1953, sp. zn. T 8/53, pokud byl uznán vinným trestným činem křivého obvinění podle § 162 trestního zákona č. 86/1950 Sb., v tehdy platném znění.

Stěžovatel poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 1953, sp. zn. T 8/53, kterým byla odsouzena skupina jedenácti osob. Mezi nimi byl i stěžovatel, který byl uznán vinným, mj. trestným činem sabotáže podle § 84 odst. 1 trestního zákona a trestným činem křivého obvinění podle § 162 trestního zákona v tehdy platném znění a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku a k trestu propadnutí celého jmění. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. 30 Rt 29/92, byl zrušen výrok o vině z trestného činu sabotáže, podle § 84 odst. 1 trestního zákona v tehdy platném znění a uložen trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Stěžovatel nesouhlasí s následným zamítnutím jeho návrhu na zrušení výroku o vině trestným činem křivého obvinění podle § 162 trestního zákona. V tomto směru namítl, že původní rozsudek v odůvodnění uvádí, že V. Č. křivě obvinil, že byl inspirátorem provedených sabotážních činů, aby tak svedl vyšetřování na nesprávnou cestu a mohl krýt agenty CIC. Z toho dovodil, že odsouzení za křivé obvinění bezprostředně souviselo s odsouzením za trestný čin sabotáže, který podléhal přímo rehabilitaci ze zákona. Obecným soudům vytkl, že tento fakt nevzaly v úvahu stejně jako skutečnost, že v době, kdy měl sabotáže páchat, byl nezletilý, s žádnými agenty spojen nebyl a ani být nemohl. Rovněž nevzaly v úvahu podmínky, za jakých byli vyšetřováni lidé obvinění počátkem padesátých let z protistátní činnosti. Skutečnost, že řekl o V. Č. něco nepatřičného, nemělo být příčinou, aby ten byl vzat do vazby a vyšetřován. Na podporu svých tvrzení odkázal na nález Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 187/2000

.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádřily obecné soudy obou stupňů.

Vrchní soud uvedl, že se jedná o shodné argumenty, které byly předmětem řízení o stížnosti stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně. V provedeném řízení nebyly zjištěny skutečnosti, že by trestná činnost stěžovatele (křivé obvinění jiného z návodu ke své posuzované trestné činnosti) měla charakter projevu odporu proti komunistickému režimu.

Krajský soud poukázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž uvedl, že stěžovatel se křivým obviněním V. Č. (tj. že ten byl inspirátorem provedených sabotážních činů) snažil dosáhnout pro sebe mírnějšího trestu za trestnou činnost, z níž byl obviněn. Lživé obvinění V. Č. stěžovatelem nesměřovalo k ochraně lidských a občanských práv a svobod. Nepravdivá, lživá obvinění jiných ze spáchání trestných činů, v zájmu snížení míry svého zavinění na spáchání trestné činnosti, nemohou být přípustnou obhajobou v trestním řízení.

Ústavní soud k těmto vyjádřením při svém rozhodování nepřihlížel, neboť neobsahovala žádné nové skutečnosti nebo důkazy.

Smyslem zákona č. 198/1993 Sb. je, mimo jiné, umožnit rehabilitaci osobám za trestné činy, na které se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění dalších předpisů (dále jen "rehabilitační zákon"). Ústavní soud však musí zdůraznit, že uvedený předpis váže možnost rehabilitace na splnění zákonných podmínek, upravených v § 6 zákona č. 198/1993 Sb. V něm je uvedeno, že soud na návrh zruší či zmírní trest uložený za trestný čin nepodléhající rehabilitaci podle rehabilitačního zákona, prokáže-li se během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod, ne zjevně nepřiměřenými prostředky.

K výkladu a aplikaci ustanovení § 6 zákona č. 198/1993 Sb. se Ústavní soud vyjádřil již v nálezu ze dne 18. 8. 1999,

sp. zn. II. ÚS 116/99

, podle kterého toto ustanovení obsahuje hmotněprávní a procesní základ přezkumu. Prvním předpokladem aplikace citovaného ustanovení je skutečnost, že jde o trestný čin, na který se nevztahuje zákon č. 119/1990 Sb. (předpoklad negativní). Druhý předpoklad aplikace tohoto ustanovení představuje povaha posuzovaného jednání, jakožto jednání směřujícího k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky (pozitivní předpoklad). Jedná se o předpoklady, které jsou konstruovány jako kumulativní, tj. musí být splněny současně.

V projednávané věci lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, které se argumenty stěžovatele, uplatněnými v ústavní stížnosti, zabývaly a z nichž vyplývá, proč jeho návrhu nevyhověly. Soud prvního stupně uvedl, že stěžovatel se měl trestného činu křivého obvinění dopustit v roce 1952 při svém zatčení při výsleších bezpečnostních orgánů, kdy nepravdivě obvinil V. Č. jako návodce své trestné činnosti. To mělo za následek, že V. Č. byl vzat do vazby a vyšetřován. Tyto skutkové závěry odpovídají i výpovědím stěžovatele, založeným ve spise sp. zn. T 8/53. Při výslechu dne 25. 8. 1952 stěžovatel vypověděl, že mu V. Č. ukázal v Kostelci stodolu, kterou měl stěžovatel zapálit. Následně, dne 28. 8. 1952, uvedl, že k zapálení stodoly v Kostelci nebyl naveden V. Č., že se chtěl ochránit před větším trestem tím, že byl k činu naveden. Stěžovatel tedy nepravdivým obviněním V. Č. nepostupoval ve snaze krýt agenty CIC, nýbrž tímto způsobem chtěl pro sebe dosáhnout mírnějšího trestu za trestnou činnost, z níž byl obviněn. Jednání spočívající v lživém obvinění jiného, jako návodce své trestné činnosti, což mělo za následek vzetí do vazby a vyšetřování, nesměřovalo k ochraně základních lidských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky. Nepravdivá, lživá obvinění jiných ze spáchání trestných činů z důvodu snížení míry svého zavinění na spáchané trestné činnosti nemohou být přípustnou obhajobou v trestním řízení.

Odvolací soud závěrům soudu prvního stupně přisvědčil a dodal, že v době své prvotní výpovědi byl stěžovatel již zletilý a musel vědět a být také srozuměn s tím, že pokud někoho nepravdivě obviní z návodu ke své trestné činnosti, může být vůči této osobě uplatněna trestní represe, k čemuž také v případě V. Č. došlo. Takový projev vůle (nepravdivé označení V. Č. za návodce podpálení objektů) nelze považovat za projev odporu proti komunistickému režimu, jak má na mysli zákon č. 198/1993 Sb. K tvrzení stěžovatele, že nebyl ve spojení s agenty CIC, odvolací soud uvedl, že není důvod tomuto tvrzení nevěřit s tím, že ačkoli byla další výpověď stěžovatele, týkající se trestného činu sabotáže, politicky zmanipulována v tom směru, že návodci jeho trestné činnosti byli údajní agenti CIC, byla tato skutečnost předpokladem zrušení výroku o vině stěžovatele z trestného činu sabotáže podle ustanovení § 84 odst. 1 trestního zákona v tehdy platném znění.

Z uvedeného je zřejmé, že jednání stěžovatele, který křivě obvinil V. Č. z návodu ke své trestné činnosti, aby snížil míru svého zavinění a uchránil se tak před větším trestem (viz č. l. 34 spisu sp. zn. T 8/53), nesměřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod. V projednávané věci tedy není dán pozitivní předpoklad aplikace ustanovení § 6 zákona č. 198/1993 Sb. Proto nelze než se ztotožnit se závěry obecných soudů, které návrh stěžovatele zamítly.

Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 187/2000

, je nepřípadný z důvodu odlišnosti věci v něm řešené.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2009

František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu