Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 204/09 ECLI:CZ:US:2009:3.US.204.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal against criminal court ruling on retrial composition as procedurally valid.

Numero d'incarto III.ÚS 204/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the petitioner's constitutional complaint challenging a municipal court's decision to remand a criminal case to a differently composed panel. The petitioner argued this violated his right to a lawful judge and equal treatment before the law, citing previous rulings where similar complaints were dismissed. The court determined that the statutory provision allowing a different panel composition was validly applied and that the lower court adequately justified its decision without infringing constitutional rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 262 tr. řádu; čl. 38 odst. 1 Listiny: A constitutional complaint against a decision remanding a case to a differently composed panel is inadmissible if the lower court lawfully utilized the statutory option and provided sufficient justification, as the petitioner retains other procedural remedies.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint inadmissibility different panel composition right to lawful judge criminal procedure remand statutory justification requirement

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
§ 262 tr. řádu
Ustanovení § 262 tr. řádu umožňuje, při rozhodování o odvolání, společně s vrácením věci nalézacímu soudu nařídit projednání v jiném složení senátu.
čl. 38 odst. 1 Listiny
3 Listiny, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a veřejně ve smyslu čl.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. T. D., zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 7 To 294/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení, jelikož je přesvědčen, že mu byla upřena ústavně zaručená práva, jmenovitě právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zaručené v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a v čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i právo na rovnost před zákonem zaručené v čl. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a veřejně ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a konečně i právo na obhajobu zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 9 T 12/2008, byl stěžovatel, společně s dalšími sedmi spoluobžalovanými zproštěn obžaloby; ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze byl však tento rozsudek zrušen v celém rozsahu a věc byla vrácena soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí (výrok 1.), podle § 262 tr. řádu nařídil odvolací soud projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu (výrok 2.) a zamítl odvolání poškozené (výrok 3.).

Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti především poukázal na skutečnost, že v téže věci jde již o třetí rozhodnutí nalézacího soudu o zproštění obžaloby a současně o třetí zrušující rozhodnutí odvolacího soudu; současně napadeným usnesením byla věc přikázána senátu v jiném složení, což stěžovatel považuje za snahu vnutit soudu prvého stupně vlastní přesvědčení o vině obžalovaných. Takový postup považuje za protiústavní, jenž zasahuje do jeho ústavně zaručených práv; k tomu pak poukázal na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na rozhodnutí

sp. zn. I. ÚS 176/04

,

IV. ÚS 321/04

,

II. ÚS 268/03

,

IV. ÚS 260/05

,

I. ÚS 553/05

,

III. ÚS 575/01

a

I. ÚS 608/06

.

S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil.

Klíčové zde je, že posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu, zcela identifikuje se stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě usnesením ze dne 26. 2. 2009,

sp. zn. III. ÚS 188/09

, a usnesením ze dne 9. 3. 2009,

sp. zn. IV. ÚS 173/09

.

V obou těchto věcech ústavní stížnosti tamních stěžovatelů (spoluobviněných) proti témuž usnesení odvolacího soudu Ústavní soud odmítl jakožto návrhy zčásti nepřípustné a zčásti zjevně neopodstatněné.

To je pak významné potud, že se tam vyslovené závěry uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit.

Ústavní soud před tím, než přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumal, zda splňuje všechny zákonem o Ústavním soudu požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání; to se týká především podmínek ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Zde stojí za připomenutí, že ústavní stížnost je procesním nástrojem, jenž je vůči ostatním prostředkům, sloužícím k ochraně práv, ve vztahu subsidiarity. Jak již Ústavní soud judikoval (nález

sp. zn. III. ÚS 117/2000

publ. ve SbNU., sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, a v tom rámci zejména obecných soudů; Ústavní soud v této souvislosti představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.

Z právního názoru prezentovaného uvedeným nálezem (a převzatého výše zmiňovanými usneseními, jež se týkala v záhlaví označeného usnesení odvolacího soudu) logicky vyplývá, že pokud stěžovatel napadá kasační rozhodnutí, kterým je věc vrácena odvolacím soudem soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí ve věci, je třeba na takovou ústavní stížnost nahlížet jako na nepřípustnou, neboť v průběhu následného řízení přísluší stěžovateli celá řada procesních nástrojů k ochraně jeho práv.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. Za takovou je tedy třeba považovat část ústavní stížnosti, jež směřuje proti zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu.

K části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl výrok, jímž byla věc přikázána senátu v jiném složení, pak Ústavní soud odkazuje (stejně jako ve shora označených usneseních) na čl. 38 odst. 1 Listiny, podle nějž "Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon." Vzhledem k tomu, že zákon stanoví příslušnost soudce, je zřejmé, že i případná výjimka, je-li stanovena v zákoně, tuto příslušnost určuje zákonným způsobem. Ustanovení § 262 tr. řádu umožňuje, při rozhodování o odvolání, společně s vrácením věci nalézacímu soudu nařídit projednání v jiném složení senátu.

Ústavní soud i zde setrvává na dříve (viz usnesení označená shora) vyjádřeném právním hodnocení, že z napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze je patrné, že soud využil zákonné možnosti a dostatečně, v mezích ustanovení § 262 tr. řádu, tento svůj postup odůvodnil, a proto v něm rozhodování vybočující ze zásad trestního řízení spatřovat nelze. Městský soud v Praze adekvátně a ústavně souladným způsobem popsal, jakými úvahami se řídil a z jakých konkrétních okolností při vyvození stěžovatelem kritizovaného závěru vycházel.

Ústavní soud nemůže nezaznamenat (ve shodě s již vícekrát zmiňovanými vlastními usneseními), že do hodnocení důkazů odvolací soud nezasáhl. Pouze soudu prvého stupně vytkl neprovedení důkazů v dostatečném rozsahu, přičemž takové zadání plynulo z dřívějších rozhodnutí, jimiž byla věc vrácena k novému projednání. Odvolací soud tedy pouze soud prvního stupně vede k provedení odpovídajících zjištění a dostatečnému odůvodnění zjištěných závěrů. Není proto případná námitka, že by "došlo k pokusu instanční cestou vnutit nižšímu soudu vlastní hodnocení důkazů".

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

V části ústavní stížnosti směřující proti přikázání věci jinému senátu neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzené pochybení, a proto mu nezbylo než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2009

Jan Musil

předseda senátu