Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 297/09 ECLI:CZ:US:2009:1.US.297.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as general courts did not violate fair trial rights by transferring case to administrative proceedings.

Numero d'incarto I.ÚS 297/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a driver convicted of causing a traffic accident. The complainant argued that lower courts failed to prove her fault and improperly transferred the case to administrative proceedings without a full criminal trial. The court ruled that general courts are not required to re-evaluate evidence unless there is a glaring inconsistency with constitutional rights, which was not found here.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law on the Constitutional Court; Criminal Procedure Act: General courts do not re-evaluate evidence unless findings are in glaring conflict with evidence or violate constitutional rights; complaints regarding procedural transfers to administrative bodies are inadmissible if no fundamental fair trial rights were breached.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal fair trial rights violation criminal to administrative transfer evidence re-evaluation standard presumption of innocence traffic accident liability procedural error review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
Law No. 141/1961 Coll. on the Criminal Procedure Code
Charter of Fundamental Rights and Freedoms
European Convention on Human Rights

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené Mgr. Josefem Tobiáškem, advokátem se sídlem Krnov, Hlavní náměstí 1a, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1221/2008, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2008, čj. 10 To 162/2008 - 102, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedených rozhodnutí vydaných v trestním řízení, týkajícím se její dopravní nehody. Tvrdí, že obecné soudy dostatečně nehodnotily a neprokázaly její zavinění a skutečnost, zda v dané situaci měla a mohla reagovat jinak. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací (dále "odvolací soud"), nezjišťoval, zda byly naplněny znaky zavinění alespoň v rozsahu nevědomé nedbalosti, ani se nevyjádřil k subjektivní stránce trestného činu. Nedostatečně se tak vypořádal s její argumentací. Protože v průběhu trestního řízení nebyl předložen jediný důkaz o tom, že měla a mohla reagovat jinak, měla být, podle zásady presumpce neviny, obžaloby zproštěna. Namísto toho byla odkázána na přestupkové řízení. Soudy tak přesunuly prokázání zavinění na správní orgán, protože jej samy nebyly schopny jednoznačně určit, i přesto, že stěžovatelka navrhla jako důkaz znalecký posudek z oboru dopravy, se kterým se odvolací soud nijak nevypořádal.

Výrok odvolacího soudu o postoupení věci, v němž zcela chybí popis skutku, je významným pochybením, jak shledal i Nejvyšší soud; přesto jeho usnesení nezrušil. Nejvyšší soud tak stěžovatelce upřel právo napadnout nové rozhodnutí odvolacího soudu novým mimořádným opravným prostředkem a zcela opominul postup podle § 265 l odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále "trestní řád"), podle kterého by stěžovatelka nebyla nucena hradit náklady řízení. Došlo tak k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech.

II. Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 14. 3. 2008, čj. 32 T 69/2007 - 88, uznána vinnou spácháním trestného činu ublížení na zdraví podle § 223 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále "trestní zákon"), a odsouzena k trestu zákazu činnosti - zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu patnácti měsíců, peněžitému trestu ve výši 15.000,-- Kč a povinnosti zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku 11.156,-- Kč. Na základě odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 6. 5. 2008, čj. 10 To 162/2008 - 102, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil k projednání ve správním řízení Městskému úřadu Říčany. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1221/2008.

III. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelky, přičemž dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Jejím obsahem je kritika postupu a dokazování obecných soudů, kterým nebylo nedostatečně prokázáno její zavinění a přesto byla věc postoupena správnímu orgánu k přestupkovému řízení. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích již mnohokrát judikoval, že z ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. To znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práv, nastupujícím tehdy, když náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Ústavní stížnost představuje prostředek ultima ratio a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci.

Rozhodnutím Krajského soudu v Praze nebylo řízení ve věci stěžovatelky ukončeno, ale pouze postoupeno Městskému úřadu v Říčanech, k projednání ve správním řízení. Stěžovatelka se tedy ochrany svých práv může domáhat v tomto pokračujícím řízení. Otázka, zda bude uznána vinnou spácháním přestupku, a zjišťování jejího zavinění, bude předmětem řízení před příslušným správním orgánem.

Ústavnímu soudu proto náleží zabývat se pouze tou fází řízení, které proběhla před obecnými soudy, a přezkoumat napadená rozhodnutí z hlediska, zda byla způsobilá zasáhnout do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

Jak Ústavní soud v minulosti mnohokrát judikoval, není součástí soustavy obecných soudů a nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, pokud při něm nedošlo k porušení ústavně garantovaného základního práva nebo svobody. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky). Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy tak přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 84/94

, publ. in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 257,

sp. zn. III. ÚS 166/95

, tamtéž, sv. 4, str. 255). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem. Takový případ však Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal.

Pokud odvolací soud zjistil, že jednání stěžovatelky nenaplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 223 trestního zákona, tedy že projednávaný skutek není trestným činem, bylo jeho povinností případ postoupit do přestupkového řízení. Neopodstatněné jsou rovněž námitky stěžovatelky směřující proti usnesení Nejvyššího soudu. Ten stěžovatelce dostatečně vyargumentoval, proč i v případě, že odvolací soud pochybil tím, že nezahrnul skutkovou větu do výroku o postoupení věci, by zrušení tohoto rozhodnutí a následné nové rozhodnutí nepředstavovalo změnu její procesní situace. Správně zdůvodnil, že stěžovatelka se ochrany svých práv musí domáhat především v probíhajícím přestupkovém řízení, ve kterém bude stupeň jejího zavinění teprve zkoumán a určen. Jeho výsledek však nemůže, stejně jako Ústavní soud, jakkoliv předjímat.

Ústavní soud po přezkumu té fáze řízení, která probíhala před obecnými soudy, dospěl k závěru, že k zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv nedošlo. Ústavní soud v tomto řízení a v napadených rozhodnutích neshledal žádné prvky nahodilosti, vnitřní rozpornosti či libovůle. Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti je pouze polemikou se závěry obecných soudů a ústavně právní roviny vůbec nedosahuje. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2009

František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu