Constitutional complaint dismissed as manifestly unfounded due to procedural errors and lack of constitutional violation. The applicant's claim was rejected because the lower courts correctly stopped proceedings after the plaintiff withdrew the complaint for confusion. The Constitutional Court found the complaint manifestly unfounded due to procedural errors and lack of constitutional violation. The applicant's claim was rejected because the lower courts correctly stopped proceedings after the plaintiff withdrew the complaint for confusion. The Constitutional Court found the complaint manifestly unfounded due to procedural errors and lack of constitutional violation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint without a hearing, deeming it manifestly unfounded. The applicant alleged violations of fundamental rights regarding the termination of proceedings for confusion, arguing the lower courts failed to address the complaint's substance. The court rejected the claim because the lower courts correctly terminated the proceedings after the plaintiff explicitly withdrew the complaint for confusion, and the applicant's complaint contained significant procedural errors and cited the wrong decisions.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint is manifestly unfounded if the applicant fails to substantiate the alleged violation of a fundamental right or freedom guaranteed by the constitutional order.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 10. března 2009 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele K. K., zastoupeného Mgr. JUDr. Jaroslavem Grincem, Ph.D. advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 10/476, pracoviště Louny, nám. Míru 127, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2008 č. j 11 Co 332/2008-82 a Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2008 č. j. 19 C 53/2007-70, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatel se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí, jimiž bylo zastaveno řízení o žalobě pro zmatečnost, podané žalobcem 28. 12. 2006. Uvedl, že podle jeho přesvědčení soudy svým postupem porušily práva, zaručená mu ustanoveními čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když v podané žalobě pro zmatečnost bylo uvedeno vše podrobně a srozumitelně a v podstatě neví, co soudy v ní postrádaly. Poukázal i na řadu dalších rozhodnutí, ve kterých soudy nepostupovaly správně, podle jeho názoru až absurdně.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2008 č. j. 11 Co 332/2008-82 bylo zjištěno, že tento odvolací soud důvodně potvrdil rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2008 č. j. 19 C 53/2007-70, jímž bylo zastaveno řízení pro zpětvzetí návrhu žalobcem, nyní stěžovatelem, když ten v podání ze dne 22. 7. 2008 výslovně uvedl, že bere v plném rozsahu zpět žalobu pro zmatečnost usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2006 č. j. 12 Co 286/2006-180 a současně žádá o vrácení soudního poplatku. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, s poukazem na projev vůle žalobce a na § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu, vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč postup soudu I. stupně byl správný a jeho výrok o zastavení řízení tedy potvrzen.
Pro uvedené zásah do práv, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, zjištěn nebyl a proto bylo návrhu rozhodnuto, jak ve výroku obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Nutno dodat, že pro odmítnutí ústavní stížnosti (vymezené v závěrečném návrhu na č. l. 3) pro její zjevnou neopodstatněnost nebyl již stěžovatel prostřednictvím právního zástupce vyzýván k odstranění chyb a nepřesností samotného návrhu - v němž je na první straně uvedeno, že se ústavní stížnost podává proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 12. 2008 sp. zn. 19 C 49/2007, v závěru návrhu (na č. l. 3) se pak stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2008 č. j. 11 Co 332/2008-82 "spolu s rozhodnutími na něj obsahově navazujícími". Z citovaného usnesení Vrchního soudu vyplývá, že ten se dne 28. 11. 2008 zabýval odvoláním žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2008 č. j. 19 C 53/2007-70. Nelze také přehlédnout, že k ústavní stížnosti stěžovatel doložil usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 19 C 49/2007-33 ze dne 12. 11. 2007, z jehož obsahu je zřejmé, že jím byl žalobce vyzván k opravě a doplnění podání ze dne 9. 9. 2007; pokud jde o plnou moc právního zástupce k předmětné ústavní stížnosti připojenou, ta obsahuje zmocnění advokáta k zastupování stěžovatele před Ústavním soudem ve věci, týkající se rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 12. 2008 č. j. 19 C 49/2007-99. Tato zjevná pochybení však nebyla překážkou pro rozhodnutí o návrhu vymezeném na č. l. 3 podání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2009
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu