Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 716/06 ECLI:CZ:US:2009:4.US.716.06.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal against conviction for accepting a bribe based on phone recording evidence.

Numero d'incarto IV.ÚS 716/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against the Supreme Court's dismissal of his appeal. The applicant argued that a phone recording used as key evidence was improperly obtained and that the courts failed to adequately address its admissibility and the quality of the signal. The court found the lower courts' reasoning sufficient, noting the applicant explicitly accepted the bribe offer without objection, thereby satisfying the legal elements of the crime.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 160 odst. 1 t. z.; The Constitutional Court dismissed the complaint as clearly unfounded when the lower courts correctly applied the law to the facts, finding the defendant's acceptance of the bribe offer sufficient for conviction.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint accepting a bribe phone recording evidence admissibility of evidence passive acceptance unfounded complaint criminal conviction

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
§ 160 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon
2005 uznán vinným trestným činem přijímání úplatku dle § 160 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), jehož se měl dopustit tím, že si dne 27.
§ 88 odst. 4 trestního řádu
Co se týkalo námitky nenaplnění zákonných požadavků na protokolaci odposlechů dle § 88 odst. 4 trestního řádu, stěžovatel tuto námitku konkrétněji nespecifikoval a Ústavní soud sám v této souvislosti nezjistil nic, co by svědčilo o porušení jeho ústavně zaručených práv.
§ 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
2006 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 864/2006-160 ze dne 9. 8. 2006 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 9 To 520/2005-118 ze dne 4. 1. 2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 9. 11. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 2 T 30/2005 bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem obvodního soudu č. j. 2 T 30/2005-90 ze dne 19. 9. 2005 uznán vinným trestným činem přijímání úplatku dle § 160 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), jehož se měl dopustit tím, že si dne 27. 2. 2004 ve 13:03 hod. v telefonickém rozhovoru nechal slíbit úplatek označený výrazem "třicetník" za ovlivnění fotbalového utkání. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Stěžovateli byl rovněž uložen peněžitý trest ve výši 30 000 Kč a pro případ, že tento nebude ve lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Konečně byl stěžovateli uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce rozhodčího ve všech fotbalových utkáních konaných Českomoravským fotbalovým svazem po dobu tří let. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením č. j. 9 To 520/2005-118 ze dne 4. 1. 2006 odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku obvodního soudu jako nedůvodné zamítl. Dovolání stěžovatele bylo následně usnesením Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 864/2006-160 ze dne 9. 8. 2006 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že stěžejním důkazem, o nějž obecné soudy opřely svá rozhodnutí, byl záznam o odposlechu telefonního hovoru mezi ním a I. H. Tento odposlech nebyl nařízen v trestní věci stěžovatele, nýbrž usnesením Městského soudu v Brně sp. zn. 70 Nt 2639/2004 ze dne 19. 2. 2004 ve věci V 19/2003-OKFK/7, ČTS: OKFK-254/7-2003. Dle § 88 odst. 4 trestního řádu mohl být takový důkaz v trestním řízení proti stěžovateli použit pouze tehdy, bylo-li ve věci citované spisové značky zahájeno trestní stíhání, nicméně ani obvodní ani městský soud se s touto okolností řádně nevypořádaly a dostatečně neobjasnily, čeho se týkala věc, v níž byl odposlech nařízen, a zda k zahájení trestního stíhání skutečně došlo. Stěžovatel dále namítal, že obecné soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost jeho důkazním návrhům a soustředily se pouze na předmětný odposlech. Provedení tohoto důkazu před soudem prvního stupně však trpělo vážnými nedostatky, jimiž se odvolací soud odmítl zabývat s odůvodněním, že ze strany obhajoby nebyly při hlavním líčení v tomto směru vzneseny žádné námitky. Obecné soudy rovněž v odůvodnění svých rozhodnutí nepřípustně argumentovaly důkazy, které nebyly v řízení provedeny. Ve vztahu k předmětnému odposlechu pak stěžovatel dále namítal, že s ohledem na znění § 88 odst. 4 trestního řádu bylo nezbytné, aby byl tento doprovázen protokolem s uvedením údajů o místě, čase, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i osobě, která záznam pořídila, což se však nestalo. Stěžovatel rovněž zpochybnil správnost právního posouzení věci, neboť ustanovení § 160 odst. 1 trestního zákona je dle jeho názoru nutno vykládat tak, že neodmítne-li osoba výslovně nabízený úplatek, ale současně nemá v úmyslu tento přijmout a ani nemá v úmyslu nechat se jím ovlivnit, nedopouští se trestného činu. Takový výklad rovněž odpovídá znění čl. 8 Trestně právní úmluvy o korupci, vyhlášené pod č. 70/2002 Sb. Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že dovolací soud postupoval při aplikaci ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nepřiměřeně restriktivně a nerespektoval nálezy Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 193/04

,

IV. ÚS 216/04

a

I. ÚS 670/05

. V důsledku výše uvedených pochybení došlo dle přesvědčení stěžovatele k porušení jeho ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 13 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, proto tento navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 864/2006-160 ze dne 9. 8. 2006 a usnesení městského soudu č. j. 9 To 520/2005-118 ze dne 4. 1. 2006, svým nálezem zrušil.

II. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis obvodního soudu sp. zn. 2 T 30/2005.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší zkoumat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Stěžejní námitkou uplatněnou v ústavní stížnosti byla procesní nepoužitelnost odposlechu telefonického hovoru mezi stěžovatelem a I. H. ze dne 27. 2. 2004. K tomu Ústavní soud uvádí, že městský soud se s argumentací stěžovatele, že se jednalo o odposlech pořízený v jiné věci, u níž nebylo zřejmé, zda došlo k zahájení trestního stíhání, řádně vypořádal. Vycházel přitom z odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu sp. zn. 70 Nt 2639/2004 ze dne 19. 2. 2004, na jehož základě byl předmětný odposlech pořízen. Z odůvodnění citovaného příkazu k odposlechu vyplývalo, že odposlech byl nařízen v trestní věci, v níž byl následně pro podezření ze spáchání trestného činu dle § 160 odst. 1 a § 161 odst. 1 trestního zákona obviněn I. H. a další osoby, jež si od něj měly nechat přislíbit úplatek, včetně stěžovatele. Trestní věc stěžovatele byla následně usnesením policejního komisaře sp. zn. ČTS: OKFK-85/7/2004 ze dne 11. 8. 2004 vyloučena k samostatnému projednání, neboť vyšlo najevo, že stěžovatel byl příslušníkem Policie České republiky. Z výše uvedeného městský soud dovodil, že se nejednalo o odposlech pořízený v jiné věci a nadto byla splněna i podmínka zahájení trestního stíhání. Stěžovatel v ústavní stížnosti naznačoval, že věc, v níž byl odposlech původně nařízen, se mohla týkat pletich při dražbě a veřejné soutěži, mající vztah k osobě Z. F., nicméně z odůvodnění příkazu k odposlechu sp. zn. 70 Nt 2639/2004 bylo zřejmé, že předchozí šetření v této věci bylo vedeno z důvodu podezření z ovlivňování zápasů I. Gambrinus ligy prostřednictvím korupčních praktik a že uvedený příkaz k odposlechu byl vydán za účelem dalšího rozkrytí této trestné činnosti. Za těchto okolností měl Ústavní soud za to, že městský soud měl pro svůj závěr o použitelnosti odposlechu v obsahu spisu dostatečnou oporu. Co se týkalo námitky nenaplnění zákonných požadavků na protokolaci odposlechů dle § 88 odst. 4 trestního řádu, stěžovatel tuto námitku konkrétněji nespecifikoval a Ústavní soud sám v této souvislosti nezjistil nic, co by svědčilo o porušení jeho ústavně zaručených práv. Je možno odkázat i na odůvodnění usnesení

sp. zn. I. ÚS 3265/07

a

IV. ÚS 143/08

(obě dostupná na http://nalus.usoud.cz), v nichž se Ústavní soud zabýval záznamy, pořízenými na základě téhož příkazu k odposlechu jako v projednávané věci, u nichž rovněž žádné pochybení neshledal. Taktéž se lze ztotožnit s názorem krajského soudu, že měl-li stěžovatel výhrady vůči způsobu, jímž byl důkaz odposlechem před soudem prvního stupně proveden, měl tyto uplatnit v průběhu dokazování a nikoliv až ex post.

Ve vztahu k dalším námitkám Ústavní soud především odkazuje na svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994,

sp. zn. III. ÚS 23/93

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,

sp. zn. III. ÚS 84/94

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995,

sp. zn. III. ÚS 166/95

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však v projednávané věci zjištěno nebylo. Obvodní soud provedl krom předmětného odposlechu řadu dalších důkazů, včetně výslechu několika svědků. V odůvodnění napadených rozhodnutí pak obecné soudy podrobně rozvedly, jakými úvahami se při hodnocení těchto důkazů řídily, jak reagovaly na obhajobu stěžovatele a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu. S návrhy stěžovatele na doplnění dokazování se obvodní soud v odůvodnění svého rozsudku vypořádal prostřednictvím ústavně konformního argumentu nadbytečnosti těchto důkazů (srov. např. nálezy Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 733/01

,

III. ÚS 569/03

,

IV. ÚS 570/03

,

II. ÚS 418/03

), když současně podrobně rozvedl, proč není jejich provedení třeba (str. 6 rozsudku obvodního soudu č. j. 2 T 30/2005-90 ze dne 19. 9. 2005). Ústavní soud rovněž nemohl přisvědčit stěžovateli v tom, že nebyl dostatečně zohledněn znalecký posudek, týkající se kvality signálu GSM T-mobile v místě bydliště stěžovatele, který byl soudu předložen v rámci odvolacího řízení. Odvolací soud se k obhajobě stěžovatele, že signál nebyl dostatečně kvalitní a stěžovatel v důsledku toho volajícímu nerozuměl, souhrnně vyjádřil na str. 7 napadeného usnesení, přičemž zejména poukázal na skutečnost, že z reakcí stěžovatele v průběhu rozhovoru nebylo nikterak patrno, že by měl problém s porozuměním tomu, co mu I. H. sděloval.

Důvodnou nebyla Ústavním soudem shledána ani námitka nesprávné právní kvalifikace jednání stěžovatele. Znakem skutkové podstaty trestného činu přijímání úplatku dle § 160 odst. 1 trestního zákona je pojem "dá si slíbit úplatek". Přijetí slibu úplatku je v podstatě formou přípravy, která zde byla postavena na roveň dokonané trestného činu, přičemž skutková podstata trestného činu přijímání úplatku je naplněna tehdy, jestliže pachatel nabídku úplatku neodmítne a výslovně nebo konkludentně s ní souhlasí. Je přitom nerozhodné, zda posléze dojde k naplnění slibu. Jinými slovy řečeno, pro naplnění znaků trestného činu příjímání úplatku postačuje, že pachateli je jinou osobou nabídnut, v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu, úplatek a pachatel nabídku úplatku akceptuje, resp. je s ní srozuměn. Od pachatele není vyžadováno žádné jednání ve vztahu k osobě úplatek nabízející, postačuje jeho pasivní role, neboť trestnost jeho jednání je dána tím, že nabídku úplatku akceptuje (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 3265/07

, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ze skutkových zjištění obecných soudů přitom vyplynulo, že stěžovatel porozuměl termínu "třicetník" a věděl, že se ze strany I. H. jednalo o nabídku úplatku. Tuto nabídku výslovně neodmítl, naopak z jeho reakce na ni bylo možno dovodit konkludentní souhlas. Za těchto okolností nelze než přisvědčit obecným soudům, že zákonný znak "dal si slíbit úplatek" byl v případě stěžovatele naplněn. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud posoudil jeho dovolání nepřiměřeně restriktivně. Jak patrno z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 864/2006-160 ze dne 9. 8. 2006, Nejvyšší soud se v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu zabýval nejen právní kvalifikací jednání stěžovatele, nýbrž rovněž pečlivě zkoumal, zda neexistoval extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, čímž zcela dostál požadavkům, kladeným na něj judikaturou Ústavního soudu. Nebylo mu tedy možno v tomto ohledu nic vytknout.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu