Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding appellate court's decision on litigation costs under civil procedure code.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint challenging the appellate court's decision to award litigation costs. The applicant argued that the court's refusal to apply the cost-sharing provision violated her right to a fair process due to her poverty and lack of assets. The court ruled that the lower court's decision was a proper exercise of judicial discretion within the ordinary legal system, not a constitutional violation.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 150 of the Civil Procedure Act; § 146 of the Civil Procedure Act: The Constitutional Court does not review ordinary court decisions on litigation costs unless there is a clear abuse of discretion or procedural excess, as such matters fall within the exclusive domain of ordinary courts.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., zastoupené JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou se sídlem Roudnice nad Labem, Riegrova 1100, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2008, čj. 10 Co 211/2006 - 351, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedeného usnesení odvolacího soudu, kterým zastavil odvolací řízení a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit náklady odvolacího řízení. Stěžovatelka tvrdí, že pokud odvolací soud, při rozhodování o nákladech řízení, neshledal důvod pro aplikaci § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále "OSŘ"), porušil princip spravedlivého procesu. Odůvodnění jeho rozhodnutí vykazuje znaky libovůle a formalistického přístupu k § 150 a § 146 odst. 2 OSŘ. Odvolací soud nemohl dostatečně zkoumat podmínky pro aplikaci § 150 OSŘ, neboť neznal majetkové, sociální, osobní a jiné poměry účastníků, ani na ně nevznesl dotaz. Stěžovatelka je zcela nemajetná, jejím jediným příjmem zůstává invalidní důchod postižený exekučním příkazem, byla rovněž osvobozena od soudních poplatků. Došlo tak k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
II. Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem, usnesením ze dne 23. 10. 2008, čj. 10 Co 211/2006 - 351, zastavil odvolací řízení a uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalobci L. M. náklady odvolacího řízení ve výši 21.491,40 Kč. Jednalo se o spor o vypořádání společného jmění účastníků, ve kterém stěžovatelka podala odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 11. 2005, čj. 16 C 48/2003 - 330. Dříve, než o podaném odvolání odvolací soud rozhodl, vzala své odvolání zpět.
III. Ústavní soud v minulosti mnohokrát judikoval, že není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález
sp. zn. I. ÚS 68/93
). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů je samostatnou záležitostí obecných soudů.
Po seznámení se s ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Jejím těžištěm je nesouhlas stěžovatelky se skutečností, že odvolací soud, při rozhodování o náhradě nákladů řízení, neaplikoval v její prospěch ustanovení § 150 OSŘ. Ústavní soud přezkoumal předmětné rozhodnutí v rozsahu napadeném stěžovatelkou, tvrzený zásah do jejího práva na spravedlivý proces však neshledal.
Při posuzování problematiky nákladů řízení, tedy problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ve svých předchozích rozhodnutích Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. nálezy
sp. zn. IV. ÚS 10/98
,
II. ÚS 130/98
,
I. ÚS 30/02
,
IV. ÚS 303/02
,
III. ÚS 255/05
nebo
IV. ÚS 131/08
). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle.
Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů posuzovat úspěch stran řízení ve věci a případné související otázky (jako je v tomto případě procesní zavinění stěžovatelky ve vztahu k zastavení řízení) a podle toho také rozhodovat o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, pokud v nich nedojde k výše popsanému procesnímu excesu.
Ústavní soud připomíná, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, která ústavněprávní roviny nedosahuje. Závěru odvolacího soudu, že v dané věci nejsou důvody pro postup podle § 150 OSŘ, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. Pouze v postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 727/2000
).
Pokud obecný soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel náhradu nákladů řízení ve smyslu § 150 OSŘ zcela či zčásti přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např.
sp. zn. IV. ÚS 397/05
,
II. ÚS 821/06
). V případě, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze konstatuje, že podmínky pro aplikaci § 150 OSŘ neshledal, jak je tomu i v případě stěžovatelky, nepředstavuje tato okolnost sama o sobě zásah do jejího práva na spravedlivý proces. Podstatné je, že odvolací soud odůvodnil, byť stručně, proč o nákladech řízení rozhodl podle § 146 odst. 2 věty druhé OSŘ. Odvolací soud tak zaujal, v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Otázkou náhrady nákladů řízení se odpovídajícím způsobem zabýval a posuzoval možnost jejího přiznání v celém kontextu věci. Ústavní soud v jeho rozhodnutí neshledává z hlediska ústavnosti žádné pochybení, ani v něm nespatřuje projev libovůle.
Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem odvolacího soudu nesouhlasila, nemůže sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti založit. Jednalo se o rozhodnutí vydané v řízení o vypořádání společného jmění bývalých manželů, tedy ve sporu, ve kterém se majetkové poměry účastníků vždy podrobně zkoumají. Příslušné skutkové podklady tedy odvolací soud měl a o náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Jeho rozhodnutí tak nelze označit za svévolné, excesivní nebo rozporné s principy spravedlnosti. Je vždy na účastnících daného řízení, aby odpovědně vážili své procesní kroky. V daném řízení byli oba účastníci zastoupeni advokáty.
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení shora zmíněných práv stěžovatelky nedošlo, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu