Constitutional Court dismisses constitutional complaint against police decision to initiate criminal proceedings for misconduct in bankruptcy proceedings.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against a prosecutor's decision to initiate criminal proceedings. The applicant argued that the decision violated his rights under the Charter of Fundamental Rights and the ECHR, claiming the police should not rely on evidence gathered by an excluded officer and ignoring a dismissed civil claim. The court held that the complaint was inadmissible because the applicant failed to exhaust domestic remedies and the decision did not constitute a final interference with his rights.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court must reject a constitutional complaint if the applicant has not exhausted domestic remedies or if the decision under review does not constitute a final interference with rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 5. března 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. V. V., zastoupeného JUDr. Hanou Riedlovou, advokátkou v České Lípě, Jiráskova 638, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích ze dne 24. 11. 2008 č. j. ZT 546/2008-207 a usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ústí nad Labem, ze dne 29. 9. 2008 ČTS: OKFK 112/TČ-2008-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 9. 1. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích ze dne 24. 11. 2008 č. j. ZT 546/2008-207, jakož i jemu předcházejícího usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ústí nad Labem, ze dne 29. 9. 2008 ČTS: OKFK 112/TČ-2008-26, a to pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výše označeným usnesením policejního orgánu bylo podle § 160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání (mj.) stěžovatele pro trestný čin dle § 255 odst. 1 a 3 trestního zákona spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, jehož se měl - stručně řečeno - dopustit nezákonným ovlivňováním průběhu konkursních řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, ta však byla výše označeným usnesením státního zástupce jako nedůvodná podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že usnesení o zahájení jeho trestního stíhání, jež předcházelo usnesení napadenému touto ústavní stížností, bylo zrušeno z důvodu, že bylo vydáno policejním komisařem, který byl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, přičemž nyní napadené usnesení policejního orgánu se opírá o tytéž důvody. Dle stěžovatele, vycházejícího z ustanovení § 30 odst. 1 věty poslední trestního řádu, však policejní orgán nesmí ke všem dosavadním podkladům přihlížet.
V této souvislosti vyslovuje nesouhlas s názorem státního zástupce, že citované ustanovení dopadá na vyšetřovací úkony spočívající v aktivní činnosti vyloučeného policejního orgánu, přičemž za takový úkon nelze považovat např. opatření listiny či znaleckého posudku. V další části ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že původní usnesení o zahájení trestního stíhání se opíralo o listinu zaslanou zvláštní správkyní konkursní podstaty úpadce AUTOSTAR VELIMEX, spol. s r. o., dle které byla podána proti jeho osobě žaloba na náhradu škody.
Tato žaloba však byla soudem prvního stupně pravomocně zamítnuta, přičemž policejní orgán tuto skutečnost nereflektoval. V návaznosti na to stěžovatel vyslovuje nesouhlas s tím, jak se státní zástupce vypořádal s jeho námitkou, a jeho názor pokládá za projev libovůle a "deformaci důkazu", resp. za stojící v rozporu s ustanovením § 44 odst. 3 trestního řádu. K tomu Ústavní soud poznamenává, že státní zástupce mj. uvedl, že naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu může být posouzeno soudem v trestním řízení, že zde nelze použít ani ustanovení § 9 odst. 1 trestního řádu a dále že je věcí žalobce, zda bude v civilním řízení pokračovat, "zejména pokud může způsobenou škodu uplatňovat jako poškozený v řízení trestním".
Konečně stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno právo na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, neboť ve smyslu § 160 odst. 1 věty první trestního řádu je třeba za splnění příslušných podmínek rozhodnout o zahájení trestního stíhání neprodleně. V dané věci byly úkony v trestním řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu zahájeny již dne 1. 3. 2004, k rozšíření prověřování pak došlo dne 20. 4. 2005. Postup orgánů činných v trestním řízení byl proto v rozporu s § 2 odst. 4 trestního řádu a vedl k tomu, že byla vyloučena účast obhajoby v probíhajícím řízení, takže on se nemohl účinně bránit a předkládat důkazy vyvracející podezření.
V současné době je jeho možnost obhajoby značně snížena. Stěžovatel svou ústavní stížnost uzavřel tvrzením, že pochybení orgánů činných v trestním řízení je natolik flagrantní, že dochází k vybočení z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a že současně bylo zasaženo i do jeho práva na osobní svobodu, neboť ve věci vedené pod ČTS: OKFK-19/2-2004 bylo "prověřování" použito v rozhodnutích o vazbě.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že zpravidla nemíní zasahovat do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení. Je tomu tak proto, že v této fázi řízení dochází k zásahům do základních ústavně zaručených základních práv a svobod jen zcela výjimečně. Jde-li konkrétně o zahájení trestního stíhání, resp. o usnesení o něm, jedná se o procesní rozhodnutí, které - byť s sebou jistě nese pro dotčený subjekt nepříjemné následky - nemá povahu rozhodnutí, jež s konečnou platností zasahuje do jeho práv a povinností. Důvodnost vyřčeného obvinění je předmětem zkoumání v celém trestním řízení, přičemž obviněný má v jeho rámci k dispozici celou řadu právních prostředků, kterými může hájit svá práva, a (teprve) po jejich vyčerpání má možnost se obrátit na Ústavní soud. Ingerence Ústavního soudu do činnosti orgánů činných v trestním řízení v daném ohledu by přicházela v úvahu za situace zjevně svévolného (šikanózního) zásahu orgánů činných v trestním řízení, což se však Ústavnímu soudu v daném případě takto nejeví.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje v zásadě (viz níže) námitky, které vznesl již ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž státní zástupce, jak patrno z odůvodnění jeho usnesení, se jimi podrobně zabýval a zamítnutí stížnosti řádně odůvodnil. Skutečnost, že stěžovatel se s jeho názorem neztotožňuje, opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Je nyní na orgánech činných v trestním řízení, a zvláště pak na obecných soudech, aby se otázkami, jež v daných souvislostech vyvstaly (zejména pak otázkou právních dopadů toho, že v dané věci byl původně činný vyloučený policejní komisař), zabývaly v dalším řízení. Jde-li o námitku, že státní zástupce nerespektoval ustanovení § 44 odst. 3 trestního řádu, má Ústavní soud za to, že i kdyby přisvědčil stěžovatelovu názoru, je okolnost, zda za dané situace může zmíněná správkyně konkursní podstaty uplatňovat v trestním řízení náhradu škody, či nikoliv, z hlediska důvodnosti zahájení trestního stíhání, irelevantní. Opět nutno poukázat na to, že bude na orgánech činných v trestním řízení, jak skutečnosti, jež vyplynou z rozhodnutí obecných soudů v civilním řízení, či rozhodnutí samotné v dalším řízení zohlední. K tomu je třeba dodat, že trestní stíhání se netýká jednání stěžovatele jen v konkursním řízení úpadce AUTOSTAR VELIMEX, spol. s r. o.
Namítá-li stěžovatel porušení ustanovení § 160 odst. 1 věty první trestního řádu, resp. porušení jeho práva na obhajobu, tato námitka mohla být stěžovatelem uplatněna již ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, což se ovšem, jak Ústavní soud vyvozuje z obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného usnesení státního zástupce, nestalo. Z toho důvodu ji nelze pokládat za přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Kromě toho i v tomto případě stěžovatel může uvedené pochybení namítat v dalším řízení, a tudíž lze výše uvedené závěry Ústavního soudu plně vztáhnout i na tuto námitku.
Jestliže se stěžovatel dovolává svého práva na osobní svobodu, v záhlaví uvedená rozhodnutí k zásahu do výše uvedeného práva nevedla a vést nemohla (a to ani nepřímo) již jen z tohoto důvodu, že stěžovatelem zmiňovaná rozhodnutí o vazbě byla vydána v jiné trestní věci a časově předcházela rozhodnutí, která jsou napadána touto ústavní stížností.
Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu