Constitutional Court dismisses appeal claiming procedural rights violation due to late appeal filing. Stěžovatelka failed to prove she was absent from her registered address. Court rejects claim that service by fiction violated access to court.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings regarding the service of a judgment. The applicant argued that the court's use of 'fictional service' violated her rights to a fair trial and freedom of movement. The Court found that the applicant had sufficient time to appeal and failed to prove she was absent from her registered address or unaware of the service deadline.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 46 odst. 6 obč. ř.; § 50 odst. 2 obč. ř.: The principle of 'diligent, not sleeping' applies to parties; failure to prove absence from registered address or awareness of service deadlines precludes reliance on fictional service to extend appeal periods.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 5. března 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. A. H., zastoupené JUDr. Tatianou Kružliakovou, advokátkou v Plzni, Kamenická 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 11. 2007 č. j. 18 C 21/2007-29 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2008 č. j. 36 Co 13/2008-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených usnesení obecných soudů. Stěžovatelka tvrdí, že byla porušena její práva zakotvená v čl. 14 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 18 C 21/2007, ze kterého zjistil tyto skutečnosti.
Stěžovatelka podala žalobu, kterou Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 8. 2007 č. j. 18 C 21/2007-24 zamítl. Z doručenky vyplývá, že zásilka byla stěžovatelce doručována na adresu v Plzni dne 20. 9. 2007, stěžovatelka nebyla zastižena, proto byla zásilka uložena, stěžovatelka si ji převzala dne 4. 10. 2007.
Stěžovatelka podala dne 18. 10. 2007 k poštovní přepravě odvolání proti rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 1 vydal dne 1. 11. 2007 pod č. j. 18 C 21/2007-29 usnesení, kterým stěžovatelčino odvolání odmítl. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelce byla zásilka doručena fikcí (již) dne 1. 10. 2007 a stěžovatelka tak podala odvolání opožděně.
Stěžovatelka podala proti tomuto usnesení odvolání. Namítla, že v žalobě uvedla, že několikrát týdně dojíždí do skutečného bydliště v Praze. Uvedla, že oznámení o uložení zásilky si vyzvedla dne 3. 10. 2007 a zásilku si převzala dne 4. 10. 2007; na výzvě nebylo uvedeno, že se jedná o zásilku do vlastních rukou a poslední úložní den byl vyznačen (na) 5. 10. 2007. Odvolacímu soudu na výzvu, aby prokázala, že se v době od 20. 9. do 1. 10. 2007 a v době od 6. 11. do 10. 11. 2007 nezdržovala na adrese v Plzni, zaslala čestné prohlášení její matky.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2008 č. j. 36 Co 13/2008-38 prvostupňové (odmítavé) usnesení potvrdil. Dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatelky je účelové, ze spisu ani ze žaloby není zřejmá jiná adresa (adresu v Praze uvedla až v odvolání proti odmítavému usnesení), a stěžovatelce bylo i po celou dobu řízení doručováno (včetně rozsudku) na adresu v Plzni, kterou uvedla v žalobě. Námitku dojíždění navíc stěžovatelka mohla uvést již ve svém odvolání proti rozsudku, neboť věděla, že zásilka s rozsudkem byla uložena. Uvedl také, že více či méně pravidelné dojíždění ještě neznamená, že se osoba v místě bydliště nezdržuje (§ 46 občanského soudního řádu). Stěžovatelka navíc očekávala doručení rozsudku a bylo její procesní povinností sdělit soudu adresu svého skutečného pobytu nebo si včas vyzvednout zásilku na adrese, kterou soudu uvedla. Z uvedených důvodů odvolací soud ani neprováděl důkaz čestným prohlášením.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla totéž co v odvolání, tedy že převzala zásilku 4. 10. 2007 a nikoliv 1. 10. 2007, na oznámení o uložení nebylo vyznačeno, že zásilka je určena do vlastních rukou a byl zde uveden poslední úložní den 5. 10. 2007. Dle stěžovatelky prvostupňový soud vycházel z nesprávných časových údajů, žádný ze soudů si pak časové údaje uvedené v jejím odvolání neověřoval. Stěžovatelka rovněž poukázala na to, že ve svém odvolání uvedla, že jezdí několikrát týdně do svého bydliště v Praze (v ústavní stížnosti uvedla, že trvalý pobyt má v Plzni a dojíždí za matkou bydlící ve stěžovatelčině domě v Praze); to potvrdila i čestným prohlášením své matky. Nově stěžovatelka vznesla námitku, že na výzvě k vyzvednutí zásilky nebylo poučení o následcích nevyzvednutí zásilky dle § 50 odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatelka tvrdí, že se řídila poučením ve výzvě k vyzvednutí zásilky a skutečnost, že jí pošta oznámila uložení zásilky na nesprávném tiskopisu, nemůže být k tíži stěžovatelky.
Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření navrhl ústavní stížnost zamítnout. Uvedl, že rozsudek byl stěžovatelce doručen na adresu v Plzni (bydliště stěžovatelky), kterou sama ve všech podáních uvádí a na které vždy zásilky přebírala. V rozsudku pak byla řádně poučena, že odvolání lze podat do 15 dnů od jeho doručení.
Městský soud v Praze navrhl ústavní stížnost odmítnout pro nedůvodnost a odkázal na odůvodnění svého usnesení s tím, že svůj postup považuje za souladný s Listinou základních práv a svobod i judikaturou Nejvyššího soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou stěžovatelčiných námitek je to, že jí byla odňata možnost domáhat se přezkumu u nezávislého a nestranného soudu, když její odvolání proti rozsudku bylo odmítnuto pro opožděnost; stěžovatelka neměla přístup k Městskému soudu v Praze.
Ústavní soud zde musí připomenout, že právo na přístup k soudu (včetně uplatnění opravných prostředků) není absolutní, ale může být předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolena a jsou důsledkem skutečnosti, že již svou podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.
V daném případě prvostupňový soud odvolání stěžovatelky odmítl pro opožděnost dle § 208 odst. 1 ve spojení s § 204 odst. 1 občanského soudního řádu a odvolací soud se se závěrem o opožděnosti odvolání ztotožnil; tento závěr obecné soudy řádně odůvodnily.
Ústavní soud je toho názoru, že stávající zákonná úprava odmítnutí odvolání pro opožděnost základní právo na přístup k soudu sice omezuje, nikoliv však výše popsaným neústavním způsobem. Dospějí-li obecné soudy k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně, a svá rozhodnutí řádně odůvodní, nelze v tom spatřovat jakýkoliv zásah do základních procesních práv stěžovatelky.
Článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zakotvuje podmínku domáhat se svých práv "stanoveným postupem". V daném případě jde o postup stanovený občanským soudním řádem (pokud jde o doručování). Zákonný postup však stěžovatelka, dle obecných soudů, nerespektovala a musela tak po právu snášet důsledky z toho plynoucí.
Napadá-li stěžovatelka postup Obvodního soudu pro Prahu 1, je možno konstatovat, že tento soud otázku doručení rozsudku stěžovatelce posoudil v souladu se zákonnými procesními ustanoveními, když vycházel z údajů na doručence i z dalších skutečností vyplývajících ze spisu. Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že v žalobě stěžovatelka uvedla jako jedinou kontaktní adresu, tj. i pro doručování, adresu v Plzni; tuto adresu také znovu uvedla ve své replice ze dne 11. 6. 2007. Na tuto adresu jí bylo v průběhu řízení opakovaně doručováno a stěžovatelka si vždy zásilku převzala (č. l. 5, 18 a 20 spisu). V průběhu řízení (včetně jednání, při kterém byl vyhlášen rozsudek) soudu neuvedla, že by žádala doručovat na jinou adresu; rozsudek jí tak byl doručován také na adresu v Plzni. Napadené usnesení prvostupňového soudu je dostatečně odůvodněné a závěry soudu nejsou v (extrémním) rozporu se skutečnostmi uvedenými na doručence a s obsahem soudního spisu.
Stěžovatelka dále brojí proti usnesení odvolacího soudu. Ani v tomto rozsahu však neshledal Ústavní soud ústavní stížnost odůvodněnou. Ústavní soud má za to, že odvolací soud své právní závěry o opožděnosti stěžovatelčina odvolání proti rozsudku dostatečně, srozumitelně a logicky odůvodnil; v dané věci nebylo stěžovatelce odepřeno právo na přístup k odvolacímu soudu (právo na spravedlivý proces).
Ústavní soud odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Musí též přisvědčit, že stěžovatelka si při vyzvednutí zásilky s rozsudkem musela být vědoma, kdy byla zásilka uložena k vyzvednutí (řádně vyznačená doručenka poštou) a muselo jí tak být zřejmé (tím více jako osobě právně vzdělané), kdy počala běžet lhůta k podání odvolání a kolik dnů jí k podání odvolání ještě zbývá. Nejpozději při převzetí rozsudku jí muselo být rovněž známo, že se jedná o zásilku určenou do vlastních rukou. Uvedené je třeba vidět také v souvislosti s tím, že fikce doručení rozsudku nastala dne 1. 10. 2007 a stěžovatelka si rozsudek fakticky převzala dne 4. 10. 2007, tedy stále tak měla k podání odvolání 12 dnů (z 15denní zákonné lhůty).
Je třeba připomenout, že odpovědnost za řádné doručení soudních rozhodnutí nelze přičítat pouze obecným soudům, ale i samotným účastníkům řízení. Pokud tedy stěžovatelka věděla, že jí bude doručován rozsudek (vyhlášený při jednání, kterému byla stěžovatelka přítomna), a byla si rovněž vědoma, že se na adrese soudu uvedené nebude zdržovat (sama však opakovaně uvádí, že mezi Prahou a Plzní cestuje několikrát týdně, tedy nikoliv, že by se na adrese v Plzni nezdržovala), měla o tom v souladu se zásadou "bdělým, ne spícím, pomáhá právo" uvědomit soud, což neučinila.
Pokud jde o námitku nedostatku poučení dle § 50 odst. 2 občanského soudního řádu ve výzvě k vyzvednutí zásilky, tuto námitku stěžovatelka vznesla poprvé v ústavní stížnosti; pro ústavní stížnost přitom platí zásada subsidiarity, a to jak formální, tak obsahová (námitková). Ústavní soud není určen k tomu, aby posuzoval nové námitky a uváděné skutečnosti.
Závěrem Ústavní soud poukazuje na to, že zákonná ustanovení je třeba vykládat s ohledem na jejich smysl a účel, pro které byly přijaty. Ustanovení vylučující účinnost doručení fikcí (§ 46 odst. 6 občanského soudního řádu) sleduje umožnění přístupu k soudu tam, kde nastala překážka tento přístup znemožňující. V případě stěžovatelky je však Ústavní soud, vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, přesvědčen, že k neústavnímu omezení či znemožnění přístupu k Městskému soudu v Praze nedošlo, neboť překážka znemožňující včasné podání odvolání proti rozsudku u stěžovatelky nenastala. Stěžovatelka měla dostatek času odvolání podat. Jeví se spíše, že stěžovatelka se domáhá práva na přístup k soudu prostřednictvím § 46 odst. 6 občanského soudního řádu, ačkoliv si toto právo sama znemožnila svým postupem při (ne)přebrání jedné zásilky.
Tvrzení o porušení svobody pohybu a pobytu dle čl. 14 dost. 1 Listiny základních práv a svobod se vymyká podstatě řízení i námitek, proto se Ústavní soud tímto obecným tvrzením nezabýval; není zřejmé, čím měly obecné soudy omezit či porušit stěžovatelčinu svobodu pohybu a pobytu.
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, proto ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu