Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 176/09 ECLI:CZ:US:2009:3.US.176.09.1 Generato dall'IA

Constitutional complaint dismissed for non-exhaustion of remedies; civil appeal rejected due to lack of power of attorney.

Numero d'incarto III.ÚS 176/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by T. H. against a regional court's decision to halt an appeal. The appellant argued that the court violated his right to a fair trial because the opposing party failed to submit a power of attorney, which the court allegedly mishandled. The court ruled that the appellant had not exhausted available legal remedies, specifically failing to file a complaint for confusion under the Civil Procedure Code to challenge the lower court's decision.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 229 odst. 4 občanského soudního řádu: Constitutional complaints are subsidiary remedies and inadmissible if the applicant has not exhausted ordinary legal means, such as a complaint for confusion, to challenge a final court decision.

Parole chiave

Generato dall'IA
exhaustion of remedies complaint for confusion constitutional complaint power of attorney civil procedure code subsidiary remedy inadmissible complaint

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov.
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu
Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
§ 229 odst. 4 občanského soudního řádu
čl. 83 Ústavy
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Praha 1, Štěpánská 630/57, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2008 č. j. 10 Co 572/2008-125, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení krajského soudu v jeho civilní věci, neboť jím mělo být porušeno právo na soudní a jinou právní ochranu dle článku 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivé řízení ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením, napadeným ústavní stížností, zastavil odvolací řízení, neboť obecný zmocněnec odvolatelů, z nichž jedním byl stěžovatel, nevyhověl výzvě soudu, aby podané odvolání doplnil o plnou moc k zastupování, čímž nebyl odstraněn nedostatek podmínky řízení dle ustanovení § 104 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). K tvrzení obecného zmocněnce, že plnou moc předložil již dříve, a to dne 31. 8. 2000, odvolací soud uvedl, že plná moc se ve spise nenachází.

Stěžovatel je přesvědčen, že jakékoli pochybení při manipulaci s obsahem spisu, ze kterého se ztratila plná moc, jež byla prokazatelně doručena, jde k tíži soudu a nelze ji přičítat účastníku řízení. Ztráta plné moci měla za následek, že soud nejednal se zástupcem odvolatelů a porušil tím jejich právo na soudní ochranu. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález

II. ÚS 90/06

, dle kterého "pochybení obecných soudů při doručování stěžovateli a ignorování jeho právního zástupce, lze podřadit pod skutkovou podstatu ... svévolné aplikace podústavního práva". Konečně stěžovatel namítá, že podané odvolání bylo způsobilé věcného projednání i bez předložení plné moci, poněvadž vedle obecného zmocněnce je podepsal také sám.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. § 72 odst. 3 téhož předpisu).

Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, však v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.

Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.

Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který především slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.

Důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. je skutkově nebo právně chybný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto resp. odvolací řízení zastaveno; jinak řečeno, tímto důvodem je sama nezákonnost usnesení odvolacího soudu.

Právě takové námitky uplatnil stěžovatel v ústavní stížnosti, aniž by se však k tomuto (mimořádnému) opravnému prostředku, jenž k odstranění jim odpovídajících vad (nesprávnosti) napadeného rozhodnutí podle občanského soudního řádu slouží, uchýlil, tj. aniž řízení o žalobě pro zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 4 o. s. ř. zahájil.

Jinak řečeno, již samotná kritika závěru odvolacího soudu, že odvolání trpí vadou nedostatku plné moci udělené obecnému zmocněnci a že v řízení nebylo možno pro tento nedostatek pokračovat (§ 211, § 104 odst. 2 o. s. ř.), byla ve svém důsledku objektivně použitelnou již v řízení o žalobě pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. proti usnesení odvolacího soudu, posléze (zde) napadeného ústavní stížností.

Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla, vyvstala situace, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.

Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud i v posuzované věci k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle citovaného § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2009

Vladimír Kůrka

soudce zpravodaj