Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 562/08 ECLI:CZ:US:2008:4.US.562.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed appeal as petitioner failed to exhaust mandatory appeal remedies before filing.

Numero d'incarto IV.ÚS 562/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the petitioner's constitutional complaint against criminal convictions for abuse of public authority and bribery. The petitioner argued that lower courts violated fundamental rights but failed to file a mandatory appeal to the Supreme Court, which is a required procedural step. The Court ruled that the complaint was inadmissible because the petitioner did not exhaust all available legal remedies before seeking constitutional review.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.; A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural means provided by law for the protection of their rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
exhaustion of remedies mandatory appeal constitutional complaint procedural admissibility criminal proceedings Supreme Court review legal hierarchy

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon
§ 160 odst. 1 a 3 písm. b) tr. z.
z.") - zneužívání pravomoci veřejného činitele - a ze spáchání trestného činu podle ustanovení § 160 odst. 1 a 3 písm. b) tr. z. - přijímání úplatku.
§ 35 tr. z.
Za toto jednání mu byl Okresním soudem v Břeclavi uložen v souladu s ustanovením § 35 tr. z. úhrnný trest, a to trest odnětí svobody v délce trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let a peněžitý trest ve výši 10.000 Kč.
§ 265b zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád
Dovolání k Nejvyššímu soudu stěžovatel nepodal, neboť podle jeho názoru není naplněn žádný důvod dovolání ve smyslu § 265b zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr.
čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny
okresního soudu, měla být podle názoru stěžovatele porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), která jsou mu garantována čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl.
čl. 96 Ústavy
3 Listiny a čl. 96 Ústavy.
§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu
§ 72 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb.
§ 265a a násl. tr. ř.
V právě projednávané věci bylo dovolání přípustné ve smyslu ustanovení § 265a a násl. tr. ř. Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel jej nevyužil.
§ 264 odst. 2, věta třetí tr. ř.
ustanovení § 264 odst. 2, věta třetí tr. ř. a ustanovení § 261 tr.
§ 261 tr. ř.
a ustanovení § 261 tr. ř.) Ústavní soud posoudil ústavněprávní rovinu věci samé až po té, co Nejvyšší soud rozhodl o dovolání spoluobviněných usnesením ze dne 30.
čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR).
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Ústavní soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Celnarem, advokátem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 10, Břeclav, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi č.j. 3 T 29/2005-1355 ze dne 25. 5. 2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 42/2007 ze dne 22. 3. 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 4. 3. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl shledán vinným ze spáchání trestného činu podle ustanovení § 158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. z.") - zneužívání pravomoci veřejného činitele - a ze spáchání trestného činu podle ustanovení § 160 odst. 1 a 3 písm. b) tr. z. - přijímání úplatku. Těchto trestných činů se měl přitom dopustit jako celník Celní správy České republiky v postavení veřejného činitele. Za toto jednání mu byl Okresním soudem v Břeclavi uložen v souladu s ustanovením § 35 tr. z. úhrnný trest, a to trest odnětí svobody v délce trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let a peněžitý trest ve výši 10.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, stanovil okresní soud náhradní trest odnětí svobody v délce trvání jednoho měsíce. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně bylo výše uvedeným rozsudkem krajského soudu zamítnuto. Dovolání k Nejvyššímu soudu stěžovatel nepodal, neboť podle jeho názoru není naplněn žádný důvod dovolání ve smyslu § 265b zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. ř."). Citovaným rozhodnutím krajského, resp. okresního soudu, měla být podle názoru stěžovatele porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), která jsou mu garantována čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 Ústavy.

Dříve, než Ústavní soud přistoupí k přezkoumání ústavní stížnosti z hlediska její opodstatněnosti a důvodnosti, je povinen zjistit, zda není nutno odmítnout ji ve smyslu relevantních ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), mimo jiné je povinen prověřit, jde-li o ústavní stížnost přípustnou.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

Ústavní soud v této souvislosti již uvedl (viz např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 1218/07

), že: "(...) ve své rozhodovací praxi netrvá na tom, aby v trestních věcech vždy bylo proti meritornímu rozhodnutí soudu druhého stupně podáno před napadením rozhodnutí ústavní stížností dovolání, ledaže by v ústavní stížnosti byly uplatněny takové námitky, které prima facie naplňují některý z dovolacích důvodů dle trestního řádu. To proto, že jak z hlediska zákonné úpravy dovolacích důvodů, tak i z pohledu judikatorní praxe Nejvyššího soudu je zjevné, že požadavek Ústavního soudu na předcházející obligatorní dovolací přezkum byl by povětšinou formalistickým lpěním na využití zpravidla neefektivního opravného prostředku. Takový požadavek by navíc nevhodně oddaloval možnost ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů v těch případech, kdy stěžovatel pociťuje porušení kautel ústavnosti, aniž by současně měl za to, že v jeho věci existuje jakýkoliv dovolací důvod zakotvený v ustanovení § 265b trestního řádu."

V právě projednávané věci bylo dovolání přípustné ve smyslu ustanovení § 265a a násl. tr. ř. Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel jej nevyužil. Ústavní soud toto rozhodnutí stěžovatele, s odkazem na výše uvedené, respektoval, nicméně s ohledem na institut beneficia cohaesionis (srov. ustanovení § 264 odst. 2, věta třetí tr. ř. a ustanovení § 261 tr. ř.) Ústavní soud posoudil ústavněprávní rovinu věci samé až po té, co Nejvyšší soud rozhodl o dovolání spoluobviněných usnesením ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. 8 Tdo 986/2008 tak, že dovolání odmítl.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.

Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené takřka doslova opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy již dvakrát (tedy jak v řízení před soudem okresním, tak v řízení před soudem krajským), a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly. To platí zejména pro námitky uvedené v ústavní stížnosti, které se týkají nedostatečného poučení klíčových svědků o právu odepřít výpověď (viz např. č.l. 11 napadeného rozhodnutí krajského soudu), způsobu provedení výslechu svědků - řidičů zahraničních kamionů jako neopakovatelného úkonu (viz např. č.l. 11 napadeného rozhodnutí krajského soudu), zneužívání osobních razítek celníků (viz např. č.l. 12 napadeného rozhodnutí krajského soudu). Proto na tato odůvodnění Ústavní soud odkazuje. Stěžovatel v ústavní stížnosti zkrátka bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace pouze polemizuje se závěry obecných soudů.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi č. j. 3 T 29/2005-1355 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 42/2007 nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.

Ústavní soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu