Constitutional Court voids lower court rulings for failing to instruct landlords on changing their claim against the state.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic voided two lower court judgments that dismissed a landlord's claim for state compensation. The landlord argued that courts failed to instruct them to change their claim from the state to the tenant, violating their right to effective legal protection. The Court ruled that lower courts must explicitly instruct landlords to alter their petition to the tenant to ensure real protection of their rights.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2, § 95 odst. 2 občanského soudního řádu; Courts must instruct landlords in rent arrears cases to change their claim to the tenant to ensure real protection of rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
K poučovací povinnosti soudů při žalobách pronajímatelů proti státu na náhradu škody
Nález
Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera - ze dne 3. prosince 2008
sp. zn. IV. ÚS 2191/08
ve věci ústavní stížnosti H. S. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2008 č. j. 62 Co 172/2008-36 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. ledna 2008 č. j. 21 C 370/2006-20, jimiž byl zamítnut stěžovatelčin návrh na náhradu škody spočívající v rozdílu mezi nájemným regulovaným a tržním vůči státu, za účasti České republiky - Ministerstva financí jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2008 č. j. 62 Co 172/2008-36 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. ledna 2008 č. j. 21 C 370/2006-20 se zrušují.
Odůvodnění
I. Vymezení věci dle ústavní stížnosti
Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 25. srpna 2008, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2008 č. j. 62 Co 172/2008-36 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. ledna 2008 č. j. 21 C 370/2006-20 o náhradě škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčena v základním právu plynoucím z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II. Rekapitulace věci v řízení před obecnými soudy
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 21 C 370/2006 a z obsahu ústavní stížnosti bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. ledna 2008 č. j. 21 C 370/2006-20 byl zamítnut návrh stěžovatelky na zaplacení náhrady škody - ušlého zisku v přesně vymezené výši, spočívající v rozdílu mezi nájemným regulovaným a nájemným v tržní výši, uplatněný dle zákona č. 82/1998 Sb. Protiprávnost úředního postupu stěžovatelka spatřovala v nerespektování nálezů Ústavního soudu ve věci regulace nájemného ze strany Parlamentu České republiky. Soud prvního stupně v odůvodnění předmětného rozhodnutí předně odkázal v souvislosti s derogačními nálezy ve věci regulovaného nájemného z bytů na ustanovení § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., dále upozornil na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 20/05
ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.) a
I. ÚS 489/05
ze dne 6. 4. 2006 (N 80/41 SbNU 59), ze kterých vyplývá, že pronajímatel je oprávněn vůči "regulovanému nájemníkovi" se domáhat zvýšeného nájemného, přičemž pokud tak neučiní, není oprávněn domáhat se náhrady škody vůči státu. V této souvislosti soud rovněž uvedl, že v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 20/05
nebyla konstatována odpovědnost státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. V závěru odůvodnění analyzoval složitost mechanismu určení výše nájemného vzhledem k množství relevantních parametrů a vyslovil na tomto místě pochybnost o připravenosti obecných soudů v případě neexistence zákonné právní úpravy ji nahradit soudním rozhodováním.
V odvolání do uvedeného rozhodnutí nalézacího soudu stěžovatelka akcentovala nerespektování právního názoru Ústavního soudu k otázce regulace nájemného, vyjádřeného v řadě nálezů, jakož i své přesvědčení, že tuto skutečnost lze podřadit pod rámec § 13 zákona č. 82/1998 Sb.
Soud odvolací rozsudkem ze dne 25. června 2008 č. j. 62 Co 172/2008-36 předmětné odvolání zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil souhlas s tvrzením stěžovatelky, dle něhož s ohledem na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 20/05
a
I. ÚS 489/05
lze mít dlouhodobou nečinnost Parlamentu České republiky, spočívající v nepřijetí pozitivní právní úpravy deregulace nájemného, případně založení možnosti jednostranného zvýšení nájemného formou zvláštního zákona dle § 696 občanského zákoníku, za protiústavní, zároveň ale zaujal stanovisko, dle kterého nutno zkoumat, zda tato nečinnost zákonodárného sboru naplňuje znaky nesprávného úředního postupu, jak je má na mysli ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud zaujal názor, že tomu tak není, že uvedený protiústavní stav pod předmětné zákonné ustanovení podřadit nelze.
III. Rekapitulace stížnostních bodů a petitu ústavní stížnosti
Po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy stěžovatelka namítá protiústavnost postupu státu, kterou spatřuje v nerespektování nálezů Ústavního soudu ve věci regulace nájemného z bytů ze strany Parlamentu České republiky. V této souvislosti poukazuje zejména na nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 20/05
a dále nález
sp. zn. I. ÚS 489/05
, dle něhož "při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo (v tomto směru je správná premisa obvodního soudu, že se nelze domáhat zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu minulou)".
Stěžovatelka výslovně uvádí, že se neobrátila žádnou žalobou na zaplacení peněžitého plnění na obecný soud ve vztahu k určitému nájemci nacházejícímu se v bytě v domě v jejím vlastnictví, a to vzhledem k nemožnosti uplatňovat nárok na zaplacení peněžitého plnění za dobu minulou v souladu s názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 489/05
a ani za dobu budoucí vzhledem k přijetí zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Vyslovuje názor, dle něhož povinnost takovou žalobu uplatnit konstruovat nelze.
Zároveň se stěžovatelka domáhá odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, a to dle jejího tvrzení vzhledem k nesprávnému stanovení nákladů odvolacího řízení.
Pro uvedené, tj. pro porušení základních práv dle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, domáhá se stěžovatelka zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2008 č. j. 62 Co 172/2008-36 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. ledna 2008 č. j. 21 C 370/2006-20.
IV. Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka, vedlejšího účastníka a repliky stěžovatelky
Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 22. září 2008 Městský soud v Praze k předmětné ústavní stížnosti vyjádření. Odkazuje v něm v plném rozsahu na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhuje předmětnou ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
K výzvě Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se k ústavní stížnosti H. S. podáním ze dne 30. září 2008 vyjádřil i vedlejší účastník - Ministerstvo financí. Po stručné rekapitulaci věci k meritu uvádí, že považuje stížností napadená soudní rozhodnutí za správná a odpovídající ustálené judikatuře. Ministerstvo dále uvádí, že shodný názor je obsažen i ve stanovisku vlády České republiky k přijatelnosti a odůvodněnosti stížnosti J. V., O. M., Art 38, a. s., V. a V. H. proti České republice ze dne 28. prosince 2007, jak bylo schváleno a odesláno Evropskému soudu pro lidská práva, který projednává všechny hromadně podané žaloby vlastníků nájemních domů proti České republice obsahující analogické důvody, jaké jsou obsaženy v návrhu stěžovatelky. Pro uvedené Ministerstvo financí navrhuje předmětnou ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
V. Upuštění od ústního jednání
Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. srpna 2008, účastník řízení pak ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 24. září 2008, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
VI. Posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního jednoduchého práva
Ústavní soud nálezem ze dne 28. února 2006
sp. zn. Pl. ÚS 20/05
(N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.) konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3 a 4 a čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zamítl návrh na zrušení § 696 odst. 1 občanského zákoníku a odmítl návrh na zrušení § 685 až 695, § 696 odst. 2 a § 697 až 716 občanského zákoníku. V odůvodnění citovaného nálezu mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup Ústavní soud nenabídl (aby nenahrazoval poslání soudů obecných), avšak připomněl, že je nutno vyvarovat se libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe.
K obdobnému právnímu názoru Ústavní soud dospěl i v nálezu ze dne 8. února 2006
sp. zn. IV. ÚS 611/05
(N 34/40 SbNU 281) a dále také v nálezech ze dne 21. března 2006
sp. zn. I. ÚS 717/05
(N 64/40 SbNU 635), ze dne 6. dubna 2006
sp. zn. I. ÚS 489/05
(N 80/41 SbNU 59), ze dne 16. května 2006
sp. zn. IV. ÚS 111/06
(N 102/41 SbNU 303), ze dne 8. června 2006
sp. zn. II. ÚS 93/05
(N 118/41 SbNU 475), ze dne 13. července 2006
sp. zn. I. ÚS 47/05
(N 137/42 SbNU 109) a dalších.
V nálezu ze dne 6. dubna 2006
sp. zn. I. ÚS 489/05
pak Ústavní soud nadto dodal, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Má-li tato podmínka mít rozumný smysl, nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu (ve věci
sp. zn. I. ÚS 489/05
byla žaloba stěžovatele podána Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 5. srpna 2004 a samotné řízení vedeno pod sp. zn. 38 C 154/2004).
V nálezu ze dne 8. června 2006
sp. zn. II. ÚS 93/05
, jímž bylo zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2006 sp. zn. 26 Cdo 983/2005, Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že zákonodárce reagoval až přijetím zákona č. 107/2006 Sb., který nabyl účinnosti dne 31. března 2006, že v dané věci se jedná o případ, kdy se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného za dobu, kdy neexistoval žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval, a že odmítly-li obecné soudy požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy, dopustily se tím ve vztahu ke stěžovateli odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
K uvedeným právním názorům se - po zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2005 sp. zn. 26 Cdo 819/2005 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. března 2006
sp. zn. I. ÚS 717/05
- přihlásil rovněž Nejvyšší soud, a to v rozsudcích ze dne 7. července 2006 sp. zn. 26 Cdo 32/2006 (a dále ze dne 31. srpna 2006 sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, ze dne 20. září 2006 sp. zn. 26 Cdo 1213/2006, ze dne 10. října 2006 sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, ze dne 24. října 2006 sp. zn. 26 Cdo 2106/2006 a dalších).
V nálezu
sp. zn. I. ÚS 489/05
ze dne 6. dubna 2006 (jakož i dalších - viz nález
sp. zn. IV. ÚS 111/06
ze dne 16. května 2006) Ústavní soud vyslovil následující tezi: "výrokem I. nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 20/05
byla zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Z toho plyne, že pokud pronajímatelův důvodný nárok nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody.". Uvedená teze tudíž formuluje požadavek subsidiarity uplatnění náhrady škody v předmětné věci vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům.
Jak plyne ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 21 C 370/2006, v posuzované věci stěžovatelka, a to aniž by tak učinila nejdříve vůči Ministerstvu financí, uplatnila nárok na náhradu přesně určené výše škody, dané rozdílem mezi ekonomickým a regulovaným nájemným za dobu od 22. prosince 2004 do 21. prosince 2006, dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb.
Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí vyslovil k ústavně konformní interpretaci ustanovení § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 95 odst. 2 o. s. ř.
V nálezu
sp. zn. IV. ÚS 22/03
ze dne 6. 4. 2004 (N 51/33 SbNU 31) uvedl: "Pokud tedy je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván ... Pokud tak obecné soudy neučinily, porušily čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům ... Samozřejmě, že nelze poučovací povinnost rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (tedy poučení v otázce věcné legitimace). ... Nicméně nevybočovalo by z rámce procesního poučení, pokud by soudy vyzvaly žalobce, aby odstranil vadu podání, spočívající v nesprávném označení účastníka řízení na straně žalovaného tak, aby označení účastníka odpovídalo znění ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., ovšem bez uvedení, jak by mělo takové označení znít konkrétně.".
Obdobně již konstatoval Ústavní soud i v nálezu
sp. zn. I. ÚS 139/99
ze dne 8. 1. 2003 (N 3/29 SbNU 21): "Ústavní soud zde odkazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které nepřesné označení účastníka řízení lze odstranit a soud je povinen o tom chybující stranu postupem dle § 5 a 43 o. s. ř. poučit.". V kontextu posuzované věci pak Ústavní soud v nálezu
sp. zn. I. ÚS 489/05
vymezil speciální rámec pro aplikaci § 5 o. s. ř. Uvedl, že obecný soud "musí dát účastníkům dostatek prostoru pro seznámení s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu ... V tomto smyslu se musí žalobci dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v § 5 občanského soudního řádu". Uvedený pokyn nutno interpretovat ve smyslu výjimky z obecné teze, jak je obsažena v ustálené judikatuře obecných soudů [např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2004 sp. zn. 29 Odo 227/2002: "Poučení, že ve věci ... namísto dosavadního žalovaného má být žalována jiná osoba (ve vazbě na institut záměny účastníků, obsažený v § 92 odst. 2 o. s. ř.), součástí poučovací povinnosti soudů nebylo a není."].
Obdobně, jak učinil Ústavní soud ve věci
sp. zn. IV. ÚS 175/08
ze dne 9. 9. 2008 (N 152/50 SbNU 345), i v posuzované věci konstatuje následující: Mají-li být naplněny kautely plynoucí zejména z nálezů Ústavního soudu
-
sp. zn. Pl. ÚS 20/05
(o povinnosti obecných soudů i přes absenci předvídané konkrétní úpravy rozhodnout o zvýšení nájemného),
-
sp. zn. I. ÚS 489/05
(o povinnosti obecných soudů v uvedených případech konstitutivně rozhodnout pro futuro, čili počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby, a o podmínce subsidiarity uplatnění náhrady škody vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům),
pak ve smyslu právního názoru plynoucího z nálezu
sp. zn. I. ÚS 489/05
ustanovení § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2, § 95 odst. 2 o. s. ř. nutno interpretovat pohledem čl. 36 Listiny tak, aby obecné soudy v občanském soudním řízení poskytly reálnou ochranu subjektivním právům. U žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného podaných dle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proti státu jsou tudíž obecné soudy povinny, vycházejíce ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, poučit žalobce o možnosti změny návrhu. Neučinily-li tak, založily svým postupem v rovině práva jednoduchého porušení § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2, § 95 odst. 2 o. s. ř., v rovině práva ústavního dotčení v základním právu plynoucím z čl. 36 Listiny.
Pro uvedené Ústavní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2008 č. j. 62 Co 172/2008-36 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. ledna 2008 č. j. 21 C 370/2006-20 zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].