Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 1064/08 ECLI:CZ:US:2008:4.US.1064.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming fair trial violation due to fingerprint expert report delay.

Numero d'incarto IV.ÚS 1064/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint challenging a first-instance court's dismissal of his appeal. The applicant argued that the fingerprint expert report was improperly delayed and presented unexpectedly during the trial, violating his right to a fair process. The court found no procedural errors because the defense had ample opportunity to object, the report was presented in open court, and the witness's credibility was properly addressed by the judge.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court will not intervene if the first-instance court thoroughly examined the defense's objections and provided a logical explanation for rejecting them without violating the right to a fair trial.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal right to fair trial expert report timing procedural fairness violation fingerprint evidence admissibility

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti G. A. (roz. G. G.), zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, AK Jungmannova 31, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2008 sp. zn. 61 To 542/2007 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své včas podané ústavní stížnosti žádá stěžovatel zrušení v záhlaví označeného usnesení obecného soudu v jeho trestní věci s tím, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 6 odst. 1, odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 2 T 86/2007 zjistil Ústavní soud, že tamní soud rozsudkem ze dne 1. 11. 2007 č. j. 2 T 86/2007- 328 shledal stěžovatele vinným trestným činem podvodu dle ustanovení § 250 odst. 1, 2 trestního zákona, padělání a pozměňování veřejné listiny dle ustanovení § 176 odst. 1 alinea 2 trestního zákona a pokusu trestného činu podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, a to ve formě organizátorství. Trestná činnost spočívala ve fiktivním prodeji nemovitostí, který prováděla společně odsouzená B. H. dle stěžovatelových pokynů a za pomocí falešných občanských průkazů opatřených stěžovatelem. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2008 sp. zn. 61 To 542/2007 stěžovatelovo odvolání zamítl.

Porušení pravidel spravedlivého procesu shledává stěžovatel v nestandardních okolnostech vypracování odborného vyjádření z oboru daktyloskopie a jeho provedení k důkazu. Otisky stěžovatelových prstů byly nalezeny jen na jedné z jedenácti zkoumaných listin; stěžovatel namítá, že je držel v ruce po zadržení, kdy mu byly předloženy policistou J. H. k nahlédnutí, a teprve poté byly zajištěny a do spisu založeny jejich kopie. Žádost o vypracování odborného vyjádření měla být podána policejním orgánem ještě v průběhu přípravného řízení; při prostudování spisu obhajobou dle ustanovení § 166 trestního řádu, v obžalobě ani při prvním hlavním líčení o jeho zadání nepadla žádná zmínka. Při prvním hlavním líčení nebylo toto vyjádření státním zástupcem k důkazu navrženo, ačkoli o něm již věděl. Odborné vyjádření bylo do spisu založeno teprve v období mezi prvním a druhým hlavním líčením, kdy bylo provedeno k důkazu, jemuž byl přítomen policista J. H. jako veřejnost. V reakci na stěžovatelovy námitky, že listiny v přípravném řízení držel v ruce, byl policista soudem operativně a zcela nečekaně vyslechnut, přičemž hodnota jeho svědecké výpovědi je výrazně snížena tím, že byl od začátku přítomen hlavnímu líčení a slyšel stěžovatelovy námitky, na které přirozeně reagoval tak, aby nezpochybnil věrohodnost důkazu. Provedení důkazu touto listinou a výslechem svědka bylo překvapivé, čímž stěžovateli nebyl poskytnut dostatečný časový prostor k přípravě. Zajištění a pohyb originálních listin nebyly řádně zadokumentovány a jinak než touto svědeckou výpovědí prokázány nebyly. Jsou-li procesní pochybení posuzována kumulativně, je třeba dospět k závěru, že se jedná o důkaz nepřípustný a nepoužitelný. Stěžovatel uzavírá, že daktyloskopická analýza nebyla jediným usvědčujícím důkazem; kdyby však tento důkaz nebyl zahrnut do hodnocených důkazů, mohlo hodnocení ostatních důkazů v jejich vzájemné souvislosti dopadnout odlišně, přinejmenším v případě skutku ad II, kde byla jediným dalším důkazem o stěžovatelově tvrzení účasti pouze výpověď spoluobviněné.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (srov. článek 81 a článek 91 Ústavy), tudíž ani další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [srov. článek 83 a článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.

Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny (srov. např. nález

IV. ÚS 649/2000

, Sb.n.u., sv. 21, str. 423). Na tomto poli je Ústavní soud oprávněn zjišťovat, zda byla zachována procesní čistota řízení, kterážto podmínka je zvláště výrazná v trestním procesu, který musí dostát všem zákonným požadavkům, aby bylo možné shledat jeho výsledek, k němuž se vedení trestního řízení upíná, zákonným a ústavně souladným.

V reakci na stížnostní námitky obsažené v ústavní stížnosti se tedy zaměřil Ústavní soud na okolnosti vypracování odborného posudku z oboru daktyloskopie a jeho provedení v rámci dokazování před nalézacím soudem.

Stran stěžovatelových pochyb o hodnotě svědecké výpovědi policisty H. je možno přisvědčit stěžovateli, že obecně platí pravidlo, že dosud nevyslechnutí svědci nemají být přítomni výslechu obžalovaného a jiných svědků (srov. ustanovení § 209 odst. 1 trestního řádu), aby důkazní hodnota svědectví takového svědka nebyla snížena skutečnostmi vzešlými najevo v předcházející fázi hlavního líčení. Skutečnost, že určitá osoba byla přítomna dosavadnímu jednání, však nevylučuje, aby byla následně vyslechnuta jako svědek, rozhodne-li o tom soud k návrhu některé z procesních stran. K této okolnosti musí soud přihlížet při provádění takového výslechu a při jeho hodnocení a musí ji poznamenat do protokolu o hlavním líčení (srov. Šámal a kol.: Trestní řád - komentář, díl II., 5. vydání C. H. Beck 2005, str. 1599). Stěžovaná okolnost byla v protokolu z hlavního líčení uvedena (srov. č. l. 320 spisu) a soud, vědom si této skutečnosti, podrobně vysvětlil, z jakých důvodů považoval svědka za věrohodného. Nadto na podporu svého přesvědčení o nepravdivosti stěžovatelova tvrzení o jeho kontaktu s předmětnými listinami a následném založení do spisu, se nespokojil pouze s uvedenou svědeckou výpovědí. Rovněž odkázal na stěžovatelovu vlastní výpověď v rámci hlavního líčení konaného dne 1. 11. 2007, dle které se originály listin nacházely ve spise (č. l. 321 spisu), jímž stěžovatel listoval. Dále svůj závěr opřel o výpověď spoluobviněné H. a o absenci jakýchkoli známek sešití či proděravění originálů listin naznačujících, že byly součástí spisu. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně se stěžovatelovou námitkou podrobně zabýval a s odkazem na několik dalších provedených důkazů velmi pečlivě a zcela logicky vysvětlil, proč jí nemohl přitakat.

K námitce včasného neinformování stěžovatele o zadání vypracování odborného posudku je třeba uvést, že důkazní návrhy je dovoleno procesním stranám vznášet v podstatě v průběhu celého hlavního líčení, přičemž toto oprávnění končí okamžikem, kdy jsou provedeny veškeré důkazy a předseda senátu zjišťuje, zda strany nečiní dodatečné návrhy na doplnění dokazování (srov. ustanovení § 215 odst. 4 trestního řádu). Při provádění důkazu odborným posudkem byla respektována zásada ústnosti (srov. ustanovení § 2 odst. 11 trestního řádu), poněvadž předmětný důkaz byl proveden v hlavním líčení za přítomnosti stěžovatele. Ve vztahu k tomuto důkaznímu prostředku nebylo stěžovateli upřeno právo se k němu vyjádřit a rovněž soud dostál své povinnosti se náležitě vypořádat se vznesenými námitkami, kterážto povinnost je nerozlučně spjata se zmiňovaným právem obviněného. Provedení důkazu nelze považovat za překvapivé v tom směru, že by stěžovatel neměl možnost se k němu vyjádřit, o čemž ostatně svědčí námitky okamžitě vznesené stěžovatelem i jeho obhájcem v hlavním líčení, jakož i jejich obsah a rozsah, který odpovídá argumentaci předestřené v ústavní stížnosti a nepřináší tak nic nového, co by případně stěžovatel nemohl tvrdit již v řízení před soudem prvního stupně. Ústavní soud proto neshledává žádný podklad pro závěr o existenci porušení stěžovatelova práva na obhajobu.

Je proto na místě uzavřít, že Ústavní soud nezjistil žádná procesní pochybení v řízení před obecnými soudy, která by měla negativní dopad na jeho čistotu a měla tak za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv; prostor pro kasační zásah Ústavního soudu tak stěžovatelem nebyl vytvořen.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2008

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu