Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 2736/08 ECLI:CZ:US:2008:2.US.2736.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint against prosecutor's rejection of criminal investigation initiation due to insufficient damage assessment.

Numero d'incarto II.ÚS 2736/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint filed by a company representative against the prosecutor's decision to dismiss a criminal investigation for tax evasion. The complainant argued that the police and prosecutor failed to adequately assess the extent of financial damage in their reports, violating constitutional rights regarding fair trial and legal certainty. The court ruled that the prosecutor's review is based on a summary principle with strict time limits, and that the precise calculation of damages is a matter for the ongoing criminal proceedings rather than the preliminary investigation stage.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 148 odst. 1 a 3 písm. a) a odst. 4 t. z.; § 160 odst. 1 t. ř.; čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod; Trestní řízení je vedeno pro skutek, nikoliv primárně pro jeho právní kvalifikaci, a důvodnost stíhání je předmětem celého řízení, nikoliv pouze rozhodnutí o zahájení.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal criminal investigation initiation tax evasion prosecution prosecutor review principle damage assessment timing legal certainty violation summary principle review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 148 odst. 1 a 3 písm. a) a odst. 4 trestního zákona
§ 160 odst. 1 trestního řádu
Vedle toho usnesení o zahájení trestního stíhání v podstatě není ve vztahu k jeho osobě žádným způsobem odůvodněno, a nesplňuje požadavky stanovené pro odůvodnění v již citovaném ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu.
čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod
čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl.
čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky
3 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, a čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Ústavy České republiky, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústavní soud tedy neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti L. Ch., zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem, se sídlem v Praze směřující proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem č. j. 2 KZV 116/2008-70 ze dne 1. října 2008, a usnesení policejního orgánu ČTS: KFK-380/TČ-2008-26-21 ze dne 22. září 2008, za účasti 1) Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, a 2) Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 6. listopadu 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž usnesením policejního orgánu bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spácháni trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 a 3 písm. a) a odst. 4 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že se jako představitel obchodní společnosti Nieten Internationale Spedition, k. s., v úmyslu zkrátit clo a daň z přidané hodnoty na vstupu, po vzájemné dohodě s dalšími osobami celkem v osmi případech podílel na předložení celních prohlášení doložených fiktivními - podhodnocenými fakturami v souvislosti s dovozem zboží z Číny a Vietnamu, čímž došlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty a cla. Usnesením státní zástupkyně byla jeho stížnost zamítnuta jako nedůvodná. Napadená rozhodnutí jsou podle jeho názoru v rozporu s čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Konkrétně je namítáno, že orgány veřejné žaloby nehodnotily dostatečně podmínky zahájení trestního stíhání. Vychází z právního názoru obsaženého v nálezech

sp. zn. I. ÚS 46/1996

(N 43/5 SbNU 363) a

sp. zn. IV. ÚS 582/99

(N 30/17 SbNU 221) a v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dallos proti Maďarsku (ze dne 1. března 2001, č. 29082/95), s tím, že v popisu vytýkaného skutku není dostatečně popsána podstatná náležitost - škoda. Ta ve výroku II. a) usnesení o zahájení trestního stíhání je uváděna jako součet jednotlivých škod, ačkoliv přesné vyčíslení škody je provedeno jen u šesti útoků z celkových deseti. U čtyř fiktivních faktur totiž není zřejmé, které pravé faktury měly nahradit a policejní orgán tak na výpočet škody rezignoval. Celková výše škody je přitom na dolní hranici škody velkého rozsahu a nelze tedy přezkoumat, zda je zvolená právní kvalifikace správná. Stěžovatele se přitom týká jen osm útoků, kde měla být způsobena škoda maximálně 1.150.302 Kč. Uzavírá tedy, že obvinění samé je nelogické a vnitřně rozporné, a tudíž nezákonné. Vedle toho usnesení o zahájení trestního stíhání v podstatě není ve vztahu k jeho osobě žádným způsobem odůvodněno, a nesplňuje požadavky stanovené pro odůvodnění v již citovaném ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu. Státní zástupkyni vytýká, že se jeho stížností zabývala pouze formalisticky a rozhodlo o ní velice rychle, aniž bylo stěžovateli umožněno ji blíže odůvodnit. Tímto postupem porušily orgány veřejné žaloby zásadu přiměřenosti, podle níž jsou povinny postupovat tak, aby bylo co nejvíce šetřeno základních práv a svobod a jejich omezení nesmí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Podle něj je zcela evidentní, že orgány veřejné žaloby zcela účelovým a nezákonným zahájením trestního řízení v "nejtěžší" kvalifikaci "umožnily", či minimálně "usnadnily" jak zahájení trestního stíhání stěžovatele, tak dokonce i jeho vzetí do vazby.

3. Ústavní soud již mnohokrát ve své rozhodovací činnosti uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.

4. Ústavní soud připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména se vzetím do vazby), pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. Tento přístup byl korigován nálezem

sp. zn. III. ÚS 511/02

(N 105/30 SbNU 471) ve zcela mimořádnou situaci zjevné libovůle v rozhodování státního zástupce. Takovouto mimořádnou situaci však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Na rozdíl od stěžovatele je Ústavní soud toho názoru, že vymezení vytýkaného skutku je v usnesení policejního orgánu vymezeno natolik dostatečně, aby nemohl být zaměněn s jiným na straně jedné, a na straně druhé tak, aby vůči němu mohl stěžovatel uplatňovat (argumentačně již nyní naznačenou) obhajobu v průběhu celého trestního stíhání, které napadeným usnesením teprve počíná. Již jen z odůvodnění policejního orgánu je přitom zcela zřejmý názor policejního orgánu na skutečné děje a aktivity jednotlivých obviněných a rámcově i podklady, na nichž je důvodné podezření založeno. Proto lze považovat za ústavně souladné i do jisté míry stručné odůvodnění rozhodnutí státní zástupkyně o stížnostech obviněných, která při odkazu na úkony policejního orgánu neshledala na usnesení o zahájení trestního stíhání nic závadného. V otázce výše způsobené škody je třeba zdůraznit, že trestní stíhání je vedeno pro skutek a nikoliv (primárně) pro jeho právní kvalifikaci. K tomu je dále třeba opětovně připomenout, že důvodnost trestního stíhání je předmětem celého řízení, které se usnesením o zahájení trestního stíhání teprve počíná. To znamená, že je nutné vytýkaný skutek vymezit tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, a z ústavněprávního hlediska pro účely zahájení trestního stíhání rovněž tak, aby odpovídal základní skutkové podstatě vytýkaného činu. Nicméně jeho precizace, např. co do následku, může a má mít své místo právě až v průběhu trestního stíhání. Pokud tedy bude obvinění stěžovatele v průběhu trestního stíhání posilováno provedenými důkazy, bude nezbytné, aby byl souběžně zpřesňován i popis skutku a jeho právní kvalifikace, o čemž musí být stěžovatel kvalifikovaně informován. Jak už ale bylo uvedeno výše, pro zahájení trestního stíhání nemá tato okolnost v posuzovaném případě ústavněprávní relevanci.

5. Ve vztahu k rozhodování státní zástupkyně je třeba zdůraznit, že řízení o stížnosti je založeno na revizním principu a na krátké - třídenní - lhůtě k jejímu uplatnění. To znamená, že státní zástupce je k podané stížnosti povinen zabývat se napadeným rozhodnutím policejního orgánu a řízením jež mu předcházelo ze všech hledisek, aniž by vůbec nějaké bylo stěžovatelem argumentačně zdůrazněno, a pokud jde o lhůtu stanovenou pro podání stížnosti, ta je současně i lhůtou k jejímu případnému zdůvodnění. To je konečně dáno i tím, že státní zástupce je koncepčně pánem nad celým přípravným řízením, a je tedy oprávněn, resp. povinen, průběžně kontrolovat činnost policejního orgánu i bez jakéhokoliv návrhu. Tím vším se řízení o stížnosti liší od řízení o jiných opravných prostředcích, ve kterých je zcela uplatněna zásada projednací, jako například u odvolání. Proto je zcela neopodstatněnou námitka stěžovatele, že mu nebyla poskytnuta další lhůta k odůvodnění stížnosti poté, co stížnost podal.

6. Pro posouzení ústavní stížnosti je konečně podstatné i to, že stěžovatel vůbec nenapadá rozhodnutí, kterým byl vzat do vazby. Z toho důvodu na napadená rozhodnutí nelze zcela nahlížet optikou bezprostředního a aktuálního zásahu do osobní svobody, protože i případné vyhovění ústavní stížnosti v možném rozsahu - tj. zrušením usnesení státní zástupkyně, by nebylo způsobilé bezprostředně ovlivnit soudní rozhodnutí o uvalení vazby.

7. Ústavní soud tedy neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2008

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu