Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 2649/08 ECLI:CZ:US:2008:3.US.2649.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses complaint; tax notices to legal rep suffice if no personal duty exists.

Numero d'incarto III.ÚS 2649/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Globe 21, a.s., against lower court rulings that denied service of tax payment orders to the taxpayer. The taxpayer argued that Article 2 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms required direct service to the individual, while the courts held that service to a representative with full power of attorney is sufficient when the decision imposes only a monetary obligation. The court ruled that since tax payment orders do not require personal performance by the taxpayer, the administrative bodies were correct to serve only the legal representative.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů; If a court decision imposes only a monetary obligation on a party represented by a full-power attorney, service to the representative is sufficient because the obligation does not require personal performance by the party.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal service of process tax full power of attorney monetary obligation personal duty Charter of Fundamental Rights administrative law service legal representative sufficiency

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů
V ústavní stížnosti, vycházející z stanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl.
čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy České republiky
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy České republiky, čl.
čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod
3, 4 Ústavy České republiky, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
§ 17 odst. 7 daňového řádu
Stěžovatelka považuje závěry obecných soudů vyslovené v otázce aplikace § 17 odst. 7 daňového řádu za nesprávné a setrvává na stanovisku, že platební výměry na daň - právě z důvodu vadného doručení - se nestaly vykonatelnými a nenabyly právní moci.
§ 10 odst. 3 daňového řádu
S odkazem na ustanovení § 10 odst. 3 daňového řádu, jakož i obsah rozhodné plné moci, dospěl k závěru, že na udělenou plnou moc zástupci stěžovatelky je nutno pohlížet jako na plnou moc neomezenou, pro celé daňové řízení.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GLOBE 21, a. s., se sídlem v Dolních Břežanech, Hodkovice 2, zastoupené Mgr. Alenou Abbidovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Chodská 12, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2008, č. j. 8 Afs 90/2006-80, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2006, č. j. 11 Ca 307/2005-25, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z stanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy České republiky, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Ca 307/2005 se podává následující.

Rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 5. 5. 2008, č. j. FŘ 8189/15/04, bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti exekučnímu příkazu, vydanému dne 18. 6. 2005, pod č. j. 114859/04/003940/0739, Finančním úřadem pro Prahu 3 na základě vykonatelného výkazu nedoplatků, sestavenému ke dni 9. 4. 2004.

Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutím správního orgánu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 3. 2006, č. j. 11 Ca 307/2005-25, zamítl. V odůvodnění uvedl, že platební výměry a dodatečné platební výměry na daň (na jejichž základě byl sestaven vykonatelný výkaz nedoplatků) byly v souladu s platnou právní úpravou (§ 17 odst. 7, věta první, daňového řádu) doručeny jen právnímu zástupci stěžovatelky, jenž disponoval plnou mocí udělenou mu dne 28. 11. 2001, a to neomezeně pro celé daňové řízení. K námitce, že rozhodnutí správního orgánu měla být vedle právního zástupce doručována i stěžovatelce, uvedl, že svojí povahou nešlo o rozhodnutí, jímž by byla stěžovatelce uložena povinnost, kterou měla v daňovém řízení osobně vykonat (§ 17 odst. 7, věta třetí, daňového řádu).

Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala, a kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 7. 2008, č. j. 8 Afs 90/2006-80, zamítl. S odkazem na ustanovení § 10 odst. 3 daňového řádu, jakož i obsah rozhodné plné moci, dospěl k závěru, že na udělenou plnou moc zástupci stěžovatelky je nutno pohlížet jako na plnou moc neomezenou, pro celé daňové řízení. Ke sporné otázce, zda v případě dotčených rozhodnutí měl správní orgán povinnost doručit je jak stěžovatelce tak i jejímu zástupci (§ 17 odst. 7 věta třetí daňového řádu), uvedl, že u platebních a dodatečných platebních výměrů nešlo o písemnosti, jimiž by byla stěžovatelce ukládána povinnost něco osobně vykonat a tudíž bylo povinností správního orgánu doručovat toliko jejímu zástupci v daňovém řízení.

Stěžovatelka považuje závěry obecných soudů vyslovené v otázce aplikace § 17 odst. 7 daňového řádu za nesprávné a setrvává na stanovisku, že platební výměry na daň - právě z důvodu vadného doručení - se nestaly vykonatelnými a nenabyly právní moci. Podle stěžovatelky je nepochybné, že platebními a dodatečnými platebními výměry je daňovému subjektu ukládána povinnost k plnění daňové povinnosti (úhrada daně), přičemž se jedná o "takový druh povinnosti, který již z podstaty věci nemůže učinit nikdo jiný než ...osoba, které je taková povinnost určena" a tuto povinnost ("plnění platby") nelze tedy vykonat než osobně. Odmítá též názor Nejvyššího správního soudu, že vyslovený právní závěr je výrazem jeho ustálené rozhodovací praxe, neboť jde o "způsob rozhodování NSS v jedné a téže věci", jestliže rozhodnutí, na které při této příležitosti soud odkázal (zde sp. zn. 7 Afs 122/2006), bylo vydáno v "totožné věci s totožnými účastníky".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

V usnesení ze dne 23. 6. 2004,

sp. zn. III. ÚS 219/04

(stejně jako později, kupříkladu v usnesení

sp. zn. II. ÚS 1187/07

či v usnesení

sp. zn. III. ÚS 2191/07

), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. (resp. § 17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod".

Ústavní soud rovněž opakovaně dospívá k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.

Klíčové je, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie tak i kritiky postupu v řízení, zásadně identifikuje s obdobnými ústavními stížnostmi jiných stěžovatelů, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné - viz. usnesení ze dne 21. 3. 2006,

sp. zn. I. ÚS 277/05

, a ze dne 12. 7. 2006,

sp. zn. IV. ÚS 276/05

- odmítl, přičemž v jejich odůvodnění vyslovil, že "platební výměr ani dodatečný platební výměr nemají povahu rozhodnutí, kterým by se ukládalo příjemci tohoto rozhodnutí ve smyslu § 17 odst. 7 in fine ZSDP osobně v daňovém řízení něco vykonat".

Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit a v nyní posuzované věci rozhodnout jinak.

Ku podpoře právních závěrů v otevřené otázce ohledně úkonů, jež má příjemce rozhodnutí (zde daňový subjekt) osobně vykonat lze (navíc) odkázat též i na závěr vyslovený v usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 162/07

ve věci týkající se výkladu § 45c odst. 3 o. s. ř., jenž se svojí podstatou zjevně připodobňuje dotčenému § 17 odst. 7, větě třetí, daňového řádu; zde Ústavní soud k povaze takových úkonů vyslovil, že "v soudní praxi se v této souvislosti výstižně hovoří o tom, že jde o činnost charakterizovanou jejím osobním prvkem, který se připíná právě a jen k osobě jednajícího (účastníka řízení), a to tak, že nikdo jiný nemůže právě s ohledem na tento osobní prvek příslušný úkon vykonat", čímž jde o jednání "nezastupitelné" (shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář - I. díl, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, str. 203); za zcela odůvodněný proto označil Ústavní soud závěr obecných soudů, že "účastníkovi, kterého zastupuje zástupce s plnou mocí pro celé řízení, se směnečný platební rozkaz (pozn.: tedy rozhodnutí ukládající mu plnění peněžité povahy) nedoručuje, protože jeho povinnost osobně v řízení něco vykonat nezakládá".

Vyslovené právní závěry obecných soudů v dané věci plně odpovídají i závěrům, které ve srovnatelných věcech (úzce se též dotýkajících výkonu rozhodnutí) standardně uplatňuje i Nejvyšší soud. Kupříkladu v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1853/2003 vyslovil, že "za úkony jež má účastník v řízení osobně učinit se považují ty úkony, kdy konkrétní jednání nemůže učinit nikdo jiný než účastník samotný, tj. kdy jde o jednání nezastupitelné; o takové jednání (úkon) jde tehdy, je-li charakteristické svým osobním prvkem, který se upíná právě a jen na osobu jednajícího (účastníka řízení), a to tak, že jiná osoba (odlišná od konkrétního účastníka řízení) nemůže, právě proto, že je charakterizován osobou jednajícího, takový úkon vykonat", přičemž "povinnost k peněžnímu plnění ( ... ) povinností účastníka osobně v řízení něco vykonat zjevně není, a proto účinky doručení příslušného rozhodnutí se spojují výlučně s doručením jeho zástupci".

Namítá-li stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu, že jeho právní závěry nejsou výrazem jeho ustálené praxe, je namístě jí připomenout, že mimo označené rozhodnutí sp. zn. 7 Afs 122/2006 vyslovil tento soud obdobný právní názor i v rozsudku sp. zn. 3 As 53/2004 (Sb. r. NSS 7/2007, č. 1252), podle něhož "písemné vyhotovení správního rozhodnutí, jímž je účastníkovi řízení uložena pokuta a ochranné opatření z důvodu spáchání správního deliktu, není správním úkonem, kterým by bylo účastníkovi řízení ukládáno něco osobně ve správním řízení vykonat ve smyslu § 25 odst. 1 věty druhé správního řádu; je-li účastník v řízení zastoupen na základě generální plné moci, doručuje se takové rozhodnutí v souladu s § 25 odst. 1 větou první správního řádu pouze zástupci účastníka řízení a jen toto doručení má pak účinky řádného oznámení rozhodnutí ve smyslu § 51 odst. 1 správního řádu." Ve vztahu k povinnosti peněžité povahy uložené rozhodnutím správce daně pak shodný závěr uplatnil Nejvyšší správní soud i v rozhodnutí ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 2 Afs 209/2005.

Názory obecných soudů, uplatněné v otázce doručování písemností ukládajících daňovému subjektu plnění peněžité povahy tedy bezezbytku korespondují tradičnímu a ustálenému výkladu v rovině podústavního práva, a nelze jim vytknout ničeho ani z pohledu ústavněprávního.

Tím je výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná, odůvodněn.

Též s odvoláním na shora označená rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných věcech i zde tedy platí, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud podle citovaného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením v senátě (mimo ústní jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2008

Jiří Mucha

předseda senátu