Constitutional Court dismisses constitutional complaint against land restitution decisions by successor claimant.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a successor claimant against lower court rulings on land restitution. The applicant argued that successors should have the same status as direct restituees and that courts improperly applied a Supreme Court precedent without distinguishing between speculative and non-speculative land claimants. The Court rejected this, ruling that the applicant, as a successor, had no legal claim to replacement land and that the lower courts acted constitutionally by following the binding Supreme Court precedent.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Law No. 229/1991 Coll., on the regulation of ownership relations to land and other agricultural property; A successor claimant to land restitution has no legal claim to replacement land and cannot challenge lower court decisions based on the principle of direct restituee status.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti JUDr. M. Č., zastoupeného Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 23, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 28 Co 48/2007 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 10 C 170/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokolu č. 1") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Stěžovatel, který se jako postupník dle zákona o půdě neúspěšně soudně domáhal převedení konkrétních pozemků, v ústavní stížnosti polemizuje se závěry nálezu Ústavního soudu ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 6/05
(publikován jako č. 531/2005 Sb.), a dovozuje, že postupníci by měli mít stejné postavení jako "přímí restituenti". Obecné soudy paušální aplikací uvedeného nálezu Ústavního soudu nepřípustně zasáhly do jeho ústavně chráněných základních práv a svobod; je totiž třeba rozlišovat, což jinak činí i Nejvyšší soud, mezi osobami, které usilují o pozemky ze spekulativních důvodů, a osobami, jež jsou k vymáhání pozemků vedeny důvody nespekulativními (např. chtějí pečovat o půdu). Stěžovatel tvrdí, že k posléze označené skupině patří i on, jelikož je soukromým rolníkem.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Zmiňovaným nálezem pléna Ústavního soudu bylo zrušeno ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 253/2003 Sb. (dále jen "zákona o půdě"), a ustanovení čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. (stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků); to však pouze ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, a k jejich dědicům. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vyložil, z jakého důvodu nezrušil napadená ustanovení i ve vztahu k osobám, jež nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob.
Ústavní soud neshledal důvod, proč se od těchto právních závěrů odchýlit, a v jejich aplikaci (obecnými soudy) ve stěžovatelově věci proto porušení stěžovatelových základních práv nespatřuje; pro stručnost na bezchybné právní závěry obecných soudů i citovaný nález Ústavního soudu postačí jen odkázat. Stručně vyjádřeno, stěžovatel jako postupník na vydání pozemků nemá nárok; obdobné ústavní stížnosti postupníků proti rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud setrvale odmítá (srov. např. usnesení ze dne 6. 3. 2008 ve věci
sp. zn. II. ÚS 2913/07
či usnesení ze dne 7. 2. 2008 ve věci
sp. zn. I. ÚS 86/08
) a odmítnuto bylo ostatně i obsahově blízké podání stěžovatele (viz usnesení ze dne 26. 5. 2008 ve věci
sp. zn. IV. ÚS 854/08
).
Vzhledem k řečenému postupovaly obecné soudy ústavně konformně, jestliže při posuzování žaloby stěžovatele respektovaly uvedený nález Ústavního soudu, jak jim ukládá čl. 89 odst. 2 Ústavy, a dovodily, že nárok stěžovatele coby postupníka na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě zde není.
Napadenými rozhodnutími tedy nedošlo k porušení stěžovatelova práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ačkoli stěžovatel nenapadl v ústavní stížnosti rozhodnutí dovolacího soudu, nebrání tato okolnost Ústavnímu soudu projednat jeho ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutím instančně nižších soudů, jestliže dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné ve smyslu § 237 odst. 1, 3 o. s. ř.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Mucha
předseda senátu