Constitutional Court dismisses appeal claiming six-month delay violated right to speedy trial in tenancy dispute.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by Š-ekon, s. r. o., against a lower court ruling confirming a tenant's obligation to return a deposit and overpaid utility fees. The appellant argued that a six-month delay in the appellate court's decision violated their right to a speedy trial under Article 38 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms, claiming an earlier judgment might have favored them. The court found the delay reasonable and noted that the legal outcome regarding the deposit's return was determined by the expiration of the tenancy agreement rather than the timing of the appellate decision. Consequently, the court ruled that no constitutional violation occurred and dismissed the complaint without a hearing.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismissed a complaint alleging excessive procedural delay violated the right to a speedy trial, ruling that the duration of proceedings was not disproportionate and the substantive outcome was independent of the decision date.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Š-ekon, s. r. o., se sídlem Praha 4, Pekárenská 1151/10, zastoupeného Mgr. Stanislavem Řeholou, advokátem se sídlem Teplice, Husitská 692/3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008, čj. 19 Co 312/2008 - 110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 1. 2008, čj. 16 C 249/2006 - 82. Tímto rozsudkem byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobcům 15.076,-- Kč s úrokem z prodlení, což představuje vrácení kauce a přeplatku na vodném a stočném.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti rozsudku soudu prvního stupně podal dne 19. 3. 2008 odvolání, o kterém Městský soud v Praze rozhodl až 3. 9. 2008, tedy o šest měsíců později. Stěžovatel je přesvědčen, že tak bylo porušeno jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť délka projednávání jeho věci příslušnými orgány byla zcela nepřiměřená. Pokud by odvolací soud projednal jeho odvolání dříve, mohlo by být rozhodnuto v jeho prospěch. Odvolací soud posuzoval věc podle stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí, kdy již došlo ke změně vztahu mezi účastníky řízení. Kdyby rozhodoval ještě v době trvání nájemního vztahu, jeho výsledek mohl být zcela opačný. Městský soud v Praze, s ohledem na to, že dne 18. 6. 2008 uplynula doba, na kterou byl nájemní poměr sjednán, nepovažoval fakt trvání nájemního vztahu v době vydání prvního rozhodnutí za podstatný, což stěžovatel považoval naopak za velmi podstatný fakt pro rozhodnutí ve věci.
Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobci jako nájemci a stěžovatelem jako žalovaným - pronajímatelem byla uzavřena, dne 17. 6. 2004, nájemní smlouva na byt, při jejímž podpisu složili žalobci kauci ve výši 13.000,-- Kč. Dodatkem č. 3 k nájemní smlouvě byl nájem bytu prodloužen na 3 roky ode dne 18. 6. 2005, takže nájemní vztah mezi účastníky smlouvy trval do 18. 6. 2008. Žalobci sice zaslali stěžovateli výpověď z nájmu bytu dopisem ze dne 26. 10. 2005, a poté ještě 1. 3. 2006. Obě zásilky se však vrátily nedoručené s tím, že adresát je na uvedené adrese neznámý, takže se výpověď nedostala do "sféry dispozice" stěžovatele. Žalobci přestali byt užívat od listopadu 2005 a hradili nájemné a zálohy na vodné a stočné do 31. 1. 2006. Od 4. 1. 2006 stěžovatel předmětný byt pronajímal jiným osobám. Přeplatek žalobců na vodném a stočném za období září až prosinec 2005 činil 1.476,-- Kč.
Soud prvního stupně uzavřel, že účinky výpovědi z nájmu podané žalobci stěžovateli nenastaly, neboť výpověď se nedostala do sféry dispozice stěžovatele. Pokud jde o kauci ve výši 13.000,-- Kč, soud prvního stupně konstatoval, že obě strany se shodly na tom, že kauce byla vratná. Její případné snížení by podmiňovalo pouze zjištění škod nebo závad v předmětném bytě. Proto s poukazem na ustanovení § 3 ObčZ soud žalobcům přiznal právo na vrácení kauce. Rovněž jim přiznal přeplatek na vodném a stočném za období září až prosinec 2005. Jednání stěžovatele, který si ponechal zálohu na vodné a stočné od nájemců, kteří byt fakticky neužívali, odporuje dobrým mravům, proto soud prvního stupně přiznal žalobcům i tuto zálohu ve výši 600,-- Kč, kterou posoudil jako bezdůvodné obohacení.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ní napadá rozsudek Městského soudu v Praze pro, podle jeho názoru, nepřiměřené průtahy v řízení před tímto soudem. Stěžovatel se domnívá, že pokud by odvolací soud rozhodl dříve, mohlo rozhodnutí vyjít v jeho prospěch. Svůj názor odůvodňuje pouze tím, že odvolací soud přihlédl ke změně právního vztahu mezi účastníky, spočívající v tom, že nájemní vztah k bytu skončil ke dni 18. 6. 2008. Stěžovatel tak vytýká soudu, že lhůta šesti měsíců, v níž ve věci rozhodl, byla nepřiměřeně dlouhá. Z hlediska věcného ani ústavně právního žádné argumenty neuvedl.
Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Ústavní soud přezkoumal ústavnost napadeného rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo. Soudy obou stupňů správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily a jež jsou podle názoru Ústavního soudu v souladu s obecným právem. Ústavní soud neshledal, že by lhůta šesti měsíců, v níž odvolací soud rozhodl, byla nepřiměřeně dlouhá. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudků obou obecných soudů, právo na vrácení kauce žalobcům vzniklo za daných okolností v každém případě uplynutím nájemního poměru, bez ohledu na dobu rozhodování odvolacího soudu. Nedošlo tedy k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť Ústavní soud neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu